Ve skutečnosti však šlo – a makedonská veřejnost to dobře věděla – o vstup země do Severoatlantické aliance. A též o zahájení přístupových jednání s EU. Makedonie – ač už přes 10 let kandidátem na členství v EU - zatím o členství nejedná. Státy EU si totiž ve své drtivé většině nepřejí, aby EU šla proti zájmům Řecka. A Atény od samého vzniku nezávislé Makedonie odmítaly označení státu, který si nejjižnější část SFRJ zvolila – Republika Makedonie. Bez změny tohoto jména Řecko blokovalo jakékoli úvahy o vstupu svého severního souseda do EU i NATO.

Ani dnes, po téměř 30 letech, není jasné, co přivedlo tehdejší makedonské vedení ke jménu Republika Makedonie. Už zběžný pohled na dějiny regionu totiž musel jasně ukázat, že s takovým jménem musí být problém. Jednak proto, že větší část území historické Makedonie leží mimo hranic dnešní Republiky Makedonie. Řecká severní provincie se totiž jmenuje Makedonie (Egejská Makedonie). Část bulharského území kolem pohoří Pirin patří rovněž do historického prostoru Makedonie (Pirinská Makedonie). Navíc Řecko mělo problém s použitím názvu Makedonie hned po 2. světové válce i když tehdy byla Makedonie součástí Jugoslávie. O kauze tehdy jednala i Rada bezpečnosti OSN.

Obavám Atén ze jména Republika Makedonie se jen těžko lze divit. Neustálé proměny hranic na Balkáně, zánik jedněch států a vznik druhých logicky vyvolávaly obavy Řecka, aby uznáním jména Republika Makedonie nevznikl ve Skopje či v širším regionu dojem, že právě tato část historické Makedonie je jakýmsi těžištěm makedonského prostoru. A aby Skopje nezačala takové ambice prakticky prosazovat a to třeba i v teritoriálním smyslu. Že Řecko má téměř 11 milionů obyvatel a dnešní Makedonie 2 miliony, na situaci nic nemění. Dynamika a důraz prosazování národních ambicí na Balkáně nikdy přímo nesouvisely s počtem obyvatel země.

Makedonie vstoupila v r. 1993 do OSN s řeckým souhlasem pod dočasným názvem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“ ( angl. zkratka FYROM). Od té doby Skopje a Atény jednají o řešení sporu. Jako zprostředkovatel působí americký mediátor Nimitz. Tento diplomatický amatér však skoro za 30 let nedosáhl ničeho. Působil tak jalově, že spíše vyvolával dojem, že spor chce „zmrazit“. Až dodnes je mj. též nejasné, proč EU souhlasila s tím, aby mediátorem byl Američan, když ve sporu byly 2 evropské země.

Při zániku SFRJ získala Makedonie samostatnost bez války, jugoslávská armáda se prostě ze země stáhla. Protisrbská hysterie v Evropě, ve světě i v OSN (podporovaná Jelcinovým Ruskem), byla ovšem tehdy tak silná, že mírové síly OSN známé jako UNPROFOR, byly rozmístěny (kromě Chorvatska a Bosny) i na srbsko – makedonských hranicích jakkoli tam žádné nebezpečí nikomu nehrozilo. OSN si navíc sama způsobila problém tím, že v květnu 1992 zavedla vodotěsné sankce proti Jugoslávii (tehdy tvořené už jen Srbskem a Černou Horou). Tím vyvolala těžkou ekonomickou krizi v Makedonii, pro kterou bylo Srbsko vždy klíčovým obchodním a ekonomickým partnerem. Proto nastala 4-letá šaráda - UNPROFOR (od r. 1996 jako UNPREDEP) musel zásadně ignorovat svou jedinou povinnost, kterou ve skutečnosti měl – monitorovat dodržování sankcí proti Jugoslávii. Anžto bez obchodu se Srbskem by Makedonie zkolabovala, UNPREDEP pravidelně hlásil do New Yorku, že sankce se dodržují, ač všichni věděli, že se přes hranici nadále čile obchoduje.