Naši dnešní magnáti se už nenechávají tak snadno jako jejich američtí předchůdci vmanévrovat do nesmyslného kódu společenské korektnosti a dávají si pozor i na příliš okázalá gesta. Jen těžko si lze představit, jak veliký by musel být skandál, aby ohrozil status Kellnera, Tykače nebo Babiše a Bakaly. Rozhodně se jim nemůže přihodit to, o čem píše spisovatel Jiří Mucha, maje na mysli Morgany a jim podobné: „Předstírali mravnost a zjemnělost, kterou neměli, a vydávali se napospas vyděračům, aby zabránili zveřejnění skutečností, jež v hloubi duše žádného z nich nepobuřovaly. Byla to konvence pro konvenci, dovedená ad absurdum, hra, kterou si všichni zvykli brát smrtelně vážně, až se skutečně stávali její obětí." Na zjemnělost si v Čechách nikdo nepotrpí, v našem prostředí člověku prospěje více signál plebejské obhroublosti a dikce putyky.

Spíše než nechat bulvární média šmejdit v minulosti a hledat slabá a choulostivá místa svých životů, dopřávali proto američtí nabobové chtivému lidu společenské atrakce. Například Harry Lehr, dodavač nápadů a společenský pobočník pověstné Mrs. Stuyvesant Fish, jak píše Mucha, „uspořádal slavnostní diner pro psy svých přátel, kde byla podávána paštika z husích jater a pečená kuřata, jindy zavolal ambulanci, aby odvezla do nemocnice pošlapanou růži, a při jiné večeři uvedl ke stolu cvičenou opici, kterou představil jako korsického prince."