Naši dnešní magnáti se už nenechávají tak snadno jako jejich američtí předchůdci vmanévrovat do nesmyslného kódu společenské korektnosti a dávají si pozor i na příliš okázalá gesta. Jen těžko si lze představit, jak veliký by musel být skandál, aby ohrozil status Kellnera, Tykače nebo Babiše a Bakaly. Rozhodně se jim nemůže přihodit to, o čem píše spisovatel Jiří Mucha, maje na mysli Morgany a jim podobné: „Předstírali mravnost a zjemnělost, kterou neměli, a vydávali se napospas vyděračům, aby zabránili zveřejnění skutečností, jež v hloubi duše žádného z nich nepobuřovaly. Byla to konvence pro konvenci, dovedená ad absurdum, hra, kterou si všichni zvykli brát smrtelně vážně, až se skutečně stávali její obětí." Na zjemnělost si v Čechách nikdo nepotrpí, v našem prostředí člověku prospěje více signál plebejské obhroublosti a dikce putyky.
Spíše než nechat bulvární média šmejdit v minulosti a hledat slabá a choulostivá místa svých životů, dopřávali proto američtí nabobové chtivému lidu společenské atrakce. Například Harry Lehr, dodavač nápadů a společenský pobočník pověstné Mrs. Stuyvesant Fish, jak píše Mucha, „uspořádal slavnostní diner pro psy svých přátel, kde byla podávána paštika z husích jater a pečená kuřata, jindy zavolal ambulanci, aby odvezla do nemocnice pošlapanou růži, a při jiné večeři uvedl ke stolu cvičenou opici, kterou představil jako korsického prince."
I dnes se snaží píároví šíbři placení bossy předhodit bulváru pečlivě připravená sousta, aby dal pokoj a nezajímal se moc, aby nestrkal prsty do děr, ve kterých by o ně mohl přijít. Většinou je to však strava hladová a po divokých devadesátých letech český bulvár zkrotl, protože jeho majitelé se drží v klinči s jinými majiteli, a jak známo vrána vráně oči nevyklove. Publikum, ač na dietě, je už také otrlé. Je těžko představitelné, že by pro dnešní bulvární médium mohlo představovat existenční ohrožení, kdyby naznačilo, že dcera prezidenta pije, jako se to stalo před stoletím v USA. Bože, to tam nemáte nic výživnějšího? Řekl by si našinec, který nejen občas řídí, ale je i řízen „pod vlivem".
Na jedné straně byly sice recepce pro psy a první pomoc poraněným růží, ale na druhé vedla touha po exhibici k nákladným zakázkám pro architekty, dekoratéry a vůbec umělce. Kyselá pachuť zbohatlictví měla být překryta nádhernými plátny italských mistrů přeplácenými na evropském trhu, interiéry vyvedenými v nejkvalitnějším mramoru a s lustry z českého skla. Projevovala se i snaha podporovat divadla a hudebníky. Mecenášství vůbec nemuselo být motivováno nějakými ušlechtilými pohnutkami, mohlo pramenit ze žárlivosti, furiantství, z potřeby být vidět. Většinou si tehdy bohatí nechali poradit od znalců a sami si podle nich brousili svůj vkus. Co tady za půlstoletí zbude po českých oligarších? Zóna Dolní Vítkovice, sbírka Anser aureus, DOX...
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
autor: PV