Jakmile vás pustí na nástupiště, jdete po ledu. Ne tak vratce, ale tak leskle. Těžítkem na blyštivé ploše je postava v uniformě. Není jasné, jestli je to voják nebo policista. Stojí u protáhlého nosu soupravy a sleduje nástup. Sám vstoupí do vlaku jako poslední a během jízdy je ho vidět, jak průhledným pruhem v matném skle občas nahlédne do oddělení. Všechno v pořádku? Observační procedura se opakuje i na snad třech (pospával jsem) či čtyřech zastávkách, než se vlak jako dlouhý špíz zabodne do nádraží v Pekingu. Zhruba třináct set kilometrů za čtyři a půl hodiny.

Vlak typu maglev (odvozeno od magnetická levitace) nemá kola. Vznáší se nad kolejovým tělesem ve výšce mezi pěti a deseti centimetry. Princip téhle podušky prý není dosud spolehlivě vysvětlen, ale to zřejmě vůbec nepřekáží jejímu praktickému využití. Soupravu žene lineární elektromotor. Pochopil jsem, že místo rotačního rotoru v něm probíhá pohyb v ploše, ale to je tak vše, na co stačí má chabá fyzikální představivost. Taky jsem si přečetl, že rychlost jeho pohybu by byla teoreticky neomezená, kdyby nebylo odporu vzduchu. Proto se uvažuje o tom, že tyto vlaky by jezdily ve vakuových tunelech. Odchováni evropskými hodnotami pak očekáváte chvíli, kterou důvěrně znáte, kdy vám po rozjezdu pohárek s pivem skončí v klíně. Marně. Sedí jak přibitý.