Tato věta mi slouží jako šperhák nejen k otevření Frýdova osudu, ale také k odpovědi, co může literatura a co z ní nakonec zůstává. Věty. Hemingway říká v Pohyblivém svátku, že základním úkolem spisovatele je stvořit poctivou větu, jednu poctivou větu a pak už to jde samo. Holokaust se v současné próze pořád ještě nosí, u nás i ve světě. Psaní a meditování o literatuře o holokaustu je in také v akademickém prostředí. Už dlouho jsem však nečetl žádnou českou literárně kritickou reflexi, v níž by se vyskytlo jméno Norbert Frýd. Naším literárním ovzduším vanou větry vždy jen jedním směrem. Chodit po větru je snazší než si nechat funět do tváře a muset přivírat oči před proudem pochlebných slin, jimž stojíte v cestě. Přitom Frýd nenapsal jen koncentráčnickou Krabici živých, jeho historický román Císařovna stojí umělecky výš než pokleslá produkce tohoto žánru v posledních letech, a přesto se v nových vydáních neobjevuje, stejně jako třeba Tovaryšstvo Ježíšovo Jiřího Šotoly.

Habent sua fata libelli. Terentianus Maurus měl pravdu, když svěřil osudy knih do hlav čtenářů. Vydávané knihy vypovídají ve své většině o úrovni myšlení v konkrétní době. Současná beletrie mi připomíná honicího psa. Vypuštěn do krajiny pobíhá zmateně od jednoho tématu ke druhému, než chytí čerstvou, právě prošlápnutou stopu. Štve se po ní a dožene zoufalého a vyděšeného zajíčka, předloží ho pánovi, jazyk na náprsence, rychle dýchá, čeká pochvalu, a ono nic. Musí vyrazit znovu, obrátky se zkracují. Jedna kniha stíhá druhou, včerejší dílo je včerejší, už nikoho nezajímá, protože mu chyběl pádný důvod existence. Anebo proto že vůbec zmizely důvody.