Kladu ji do míst, kde Kerouacovi řekl číšník: „Paris est pourri.“ Beatnik si to přeložil, že Paříž je svinstvo, mínil bych, že originál měl na mysli, že Paříž je prohnilá. Kladu ji do míst, kde v pět ráno jsou striptéři opět oblečení a kde se transvestité už zase holí. Kladu ji do míst, kde se ulice každý den sprchují pod zášlehy metel v rukou černochů. Kladu ji do míst, kde ve výklencích výloh nejluxusnějších obchodů na planetě stelou své ložnice lidé, jejichž kůže dosvědčuje pokrevní vazbu s kromaňonci, také sbírají, co najdou, a město je jim jediná velká jeskyně.

Kladu ji na lešení, které roste nad zřícenou věží katedrály a pod opěrnými oblouky zubožené gotiky. Kladu ji pod rozpraskané trámy učebny v ulici Saint-Jacques, kde bublá kávovar a kde se deset žen z hvozdů střední Evropy pokouší zapomenout, co žily doma, a hledí na sebe očima těch druhých. Jdeme do kavárny ke Dvěma magotům a hlavou nám táhnou Sartrova slova, že peklo jsou ti druzí, a snažíme se na to také zapomenout a každý pro sebe vynalézá jakoby znovu a jakoby poprvé, co a jak se dá napsat, aby to nebylo zbytečné, aby to bylo jedinečné, aby to svědčilo o nás, protože text, o jaký nám jde, nemá nesvědčit o ničem jiném než o svém autorovi. A město mu má pomoci, aby se našel.

Před domem číslo 27 v ulici de Fleurus opakuji tak dlouho mantru, že Gertruda Steinová je Gertruda Steinová je Gertruda Steinová, až nám starý muž s hrstí klíčů odemkne vrata do dvora. Kdo asi dnes žije tam, kde vlaje záclona za otevřeným oknem a kde Georges Braque pomáhal Heleně, hospodyni Steinové, věšet na stěnu obrazy své, Picassovy nebo Matissovy? Hladové obejme na rohu vyhlášená restaurace Georgette a k neobvykle mluvícím ženám na terase se skloní zvědavý pán: „Z České republiky? Tady bydlí Kundera.“ Ach, kdyby to byla pravda! Ten šibal jako by vycítil, oč tu běží. To je to na nás tak vidět? To psaní?