„S prvními slovy jako by se začal šířit mdlý pach krve, cítil jsem její podivně mdlou a zsinalou pachuť na rtech. Třebaže byl v jeho hlase omluvný tón, jeho obrazy do mě pronikaly ostré jako nůž, ledové jehly propastných muk. Slova tlumené extáze mučitele a vykonavatele nepopisovala jen mučicí nástroj a mučení. I posluchač byl stržen do těchto pekelných muk, i on ležel jako oběť na komíhajícím se mučednickém lůžku a každé slovo se jako další osten při pomalé popravě vrývalo do jeho zad.
Tlumený pád, zmatek v sále, ven vynesli ženu, jež omdlela. Líčení zatím pokračovalo. Ještě dvakrát srazila jeho slova někoho do mdlob. Řady posluchačů a posluchaček začaly řídnout. Někteří prchli v poslední chvíli, než je přemohla autorova vize. Nikdy jsem nezažil podobný účinek mluveného slova. Zůstal jsem až do konce…“
Sedím nedaleko místa činu v mnichovské Brienner Strasse v Café Luitpold a v hlavě se mi ze vzpomínek řadí detaily oné Kafkovy bavorské eskapády, jak je shromáždil Reiner Stach v posledním díle své epochální trilogie Kafka/Roky poznání. S ohledem na válečný stav a cenzuru vznikl tehdy ten kryptický název večera, aby zakryl autentický titul předčítané povídky, jenž zní Kárný tábor.
Od stolů kolem mne vane poklidný a nenápadný půvab buržoazie a zdůrazňuje bizarnost výjevu, jenž se nedaleko odehrál před stoletím. Co by se dnes muselo stát, co by ze sebe musel autor udělat, aby vzbudil srovnatelný efekt, jakého Kafka dosáhl svým slabým hlasem? Kolikrát by se při čtení měl svléknout? Došlo by i na masturbaci? Nad hlavami publika by svištěl býkovec? Performanci by zvýraznilo video s 3D efekty?
Svědčí dnešní klimbavá atmosféra většiny autorských večerů o postupném vyhasínání slunce jménem literatura, nebo události dvacátého století tolikanásobně zvýšily naši otrlost? Nemyslím si, že by se zvýšila odolnost lidí vůči šoku, obávám se spíš, že jako obrana před příliš velkým množstvím šoků nás nenápadně obaluje blána lhostejnosti. Naše psychika začíná připomínat kokon, v němž se sice i nadále odehrávají i neblahé věci našich životů, ale který se instinktivně brání zásahům z vnějšku.
Paradoxně je autonomie jedince podporována nejmodernějšími komunikačními prostředky. Vycházejí nám vstříc a selektivně nás zásobují jen tím, co buď sami aktivně chceme, nebo tím, co by nás mohlo vzhledem k našim prokázaným preferencím zajímat. Svět jako by se rozhodl jít nám po srsti. Easy world, friendly world. A čím příjemněji se zařizujeme, tím nevraživěji reagujeme na názory, jež nám nejsou po chuti, a události, které ruší naši představu o světě. Naše lhostejnost neztrácí schopnost zaútočit. Stávají se z nás fanatici myšlenkového pohodlí a příjemného vzrušení na cizí účet.
Minulost uniká představivosti stejně jako budoucnost. Co to bylo za dobu, jak sama sobě rozuměla? Byla válka, vojáci na frontách nesmyslně umíraly po statisících, a tady se při čtení dámám přihodilo, že omdlévaly jen silou autorovy imaginace. Co je to za dobu, jak si rozumíme? Piju v Café Luitpold Red Bull Spritz, u okolních stolů obědvají rodiny s dětmi, a za rohem prší na věčný plamen na pomníku obětem nacionálního socialismu, tedy i na paměť Kafkových sester Elli, Valli a Ottly.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
