„S prvními slovy jako by se začal šířit mdlý pach krve, cítil jsem její podivně mdlou a zsinalou pachuť na rtech. Třebaže byl v jeho hlase omluvný tón, jeho obrazy do mě pronikaly ostré jako nůž, ledové jehly propastných muk. Slova tlumené extáze mučitele a vykonavatele nepopisovala jen mučicí nástroj a mučení. I posluchač byl stržen do těchto pekelných muk, i on ležel jako oběť na komíhajícím se mučednickém lůžku a každé slovo se jako další osten při pomalé popravě vrývalo do jeho zad.

Tlumený pád, zmatek v sále, ven vynesli ženu, jež omdlela. Líčení zatím pokračovalo. Ještě dvakrát srazila jeho slova někoho do mdlob. Řady posluchačů a posluchaček začaly řídnout. Někteří prchli v poslední chvíli, než je přemohla autorova vize. Nikdy jsem nezažil podobný účinek mluveného slova. Zůstal jsem až do konce…“

Sedím nedaleko místa činu v mnichovské Brienner Strasse v Café Luitpold a v hlavě se mi ze vzpomínek řadí detaily oné Kafkovy bavorské eskapády, jak je shromáždil Reiner Stach v posledním díle své epochální trilogie Kafka/Roky poznání. S ohledem na válečný stav a cenzuru vznikl tehdy ten kryptický název večera, aby zakryl autentický titul předčítané povídky, jenž zní Kárný tábor.