S překvapením jsem zjistil, co mi uniklo v dnešní mediální smršti kolem EET nebo kolem práva občanů zastřelit teroristu. Mohutná postava ministra vnitra by mi málem překryla postavičku jednoho německého augustiniánského mnicha. Dokonce i na Googlu se Martin Luther skrývá na druhém místě za televizním seriálem BBC Luther, který není o církevním reformátorovi Martinovi, nýbrž o mnohem slavnějším komisaři Johnovi.
Zkrátka a dobře jde o to, že v říjnu uplyne půl tisíciletí, co ve Vitemberku zveřejnil Martin Luther svých 95 tezí jako podklad pro univerzitní disputaci o stavu soudobé církve. Vyvolal tím vlastně nezáměrně bouři v hlavách současníků a bez reformátorského projektu založil nakonec novou církev. Když mu vytýkali, že se inspiroval Husovým a Viklefovým kacířstvím, musel si kajícně přiznat, že je neznal, a svou díru ve vzdělání si doplnil a rád dal odpůrcům za pravdu. Hus i Luther pilně psali, a přesto byl dosah jejich myšlení rozdílný. Bylo to způsobeno jednak jazykem, který používali, Hus se pohyboval mezi latinou a češtinou, Luther oslovil věřící srozumitelnou němčinou. Jednak se výrazně proměnila dobová mediální scéna. Luteráni měli k dispozici knihtisk, takže se historicky bezprecedentně ukázalo, jakou sílu má tištěné slovo. Současně se však bohužel potvrdilo, že sebeušlechtilejší myšlenky, stanou-li se dogmatem, mají za následek tisíce mrtvých na popravištích a bitevních polích.
V roce 1904 napsal Max Weber knihu Protestantská etika a duch kapitalismu, kde se snažil doložit, že kapitalistickou společenskou formaci má na svědomí nová protestantská etika. Tato teze bývala různě interpretována a kriticky i nekriticky přejímána celé minulé století. Nedávno se na její verifikaci znovu vrhli akademici Barro a McCleary a český ekonom Aleš Michl shrnuje jejich závěry a zní to daleko méně kategoricky: „To, že člověk v ‚něco' nebo ,někoho' věří, ekonomický růst nesnižuje. Rovněž ani to, pokud si katolík nebo protestant občas zajde do ,svého' kostela. Zároveň ale vyšlo, že pokud se v daném národě začíná více a pravidelněji chodit například do kostela, utužuje se křesťanství, ale zpomaluje se ekonomický růst." Tak aspoň tohle nám v Čechách nehrozí.
Prahu považují autoři kalendáře za jedno z center evropského konfesijního dějepisu. Pohled na město ze třicátých let šestnáctého století, tedy z doby Lutherova života, který nabízejí, ukazuje útulné údolí plné hrázděných domů a s Hradem zdobeným věžemi podobnými, jaké známe ze Svaté Barbory v Kutné Hoře. Celé to působí velmi německy. Je doloženou věcí, že už předrudolfinská Praha spěla ke germanizaci právě vlivem reformačních náboženských proudů. Ochablost domácích elit a jejich sobecká zaslepenost vsadila na protestantský aktivismus, jemuž v rozhodujících chvílích Bílé hory se ukázala jako neschopná dostát. Jak se listuje kalendářem dál a dál, německá protestanská nostalgie sílí: Gdaňsk, Štětín, Vratislav, Sedmihradsko, Tartu, Besarábie, ruští Němci.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
