Co bylo, nezměníme, a přece jsme v stavu přít se o to do nekonečna a do krve. Vyprávěním o historii se vemlouváme do pocitu, že ji vlastníme, že s ní můžeme zacházet podle svého, že nám má sloužit. Fakta nám pak kloužou po píšící ruce jako tekuté mýdlo a mění čas v kluzké moře dohadů. Prosté úkony života se ztrácejí za pěnou fabulací, drobné mince hladu a chtíče si navlékají divadelní masky falešných rolí cti a proradnosti. Pěkně to napsal před dvěma sty padesáti lety čínský klasik Wu Ťing-C': „I v doupěti nevěstek se najdou hosté,/ co pějí tirády o činech a moci./ I studenti vstanou od knih a tuše,/ zabloudí na noc mezi děvy květinového domu."

Málokdo se dnes ubrání, aby nepřispěchal se svou troškou do obecního mlýna. Celý konektivní systém dnešní vyspělé společnosti je postaven na dobrovolném odevzdávání vlastního života k dispozici do nekonečných zrcadlových sálů virtuality. Sype se z nás mouka facebookových a twitterových statusů, smysluplná zrna myšlenek neoddělená od plev okamžitých emocí a žvástů se natřásají na mediálních stolicích a výsledná drť se bez přestání mete optickými kabely do lačně vytřeštěných očí těch, kterým to prostě nedá a kteří musejí být on-line.