Co bylo, nezměníme, a přece jsme v stavu přít se o to do nekonečna a do krve. Vyprávěním o historii se vemlouváme do pocitu, že ji vlastníme, že s ní můžeme zacházet podle svého, že nám má sloužit. Fakta nám pak kloužou po píšící ruce jako tekuté mýdlo a mění čas v kluzké moře dohadů. Prosté úkony života se ztrácejí za pěnou fabulací, drobné mince hladu a chtíče si navlékají divadelní masky falešných rolí cti a proradnosti. Pěkně to napsal před dvěma sty padesáti lety čínský klasik Wu Ťing-C': „I v doupěti nevěstek se najdou hosté,/ co pějí tirády o činech a moci./ I studenti vstanou od knih a tuše,/ zabloudí na noc mezi děvy květinového domu."
Málokdo se dnes ubrání, aby nepřispěchal se svou troškou do obecního mlýna. Celý konektivní systém dnešní vyspělé společnosti je postaven na dobrovolném odevzdávání vlastního života k dispozici do nekonečných zrcadlových sálů virtuality. Sype se z nás mouka facebookových a twitterových statusů, smysluplná zrna myšlenek neoddělená od plev okamžitých emocí a žvástů se natřásají na mediálních stolicích a výsledná drť se bez přestání mete optickými kabely do lačně vytřeštěných očí těch, kterým to prostě nedá a kteří musejí být on-line.
Nebojte se, nebudu vzpomínat. Jen si kladu otázku, jestli za padesát let bude na co vzpomínat. Že byla malá nezaměstnanost? Že vypískali Babiše? Že se přehřával realitní trh? Že přidali důchodcům? Že zvýšili minimální mzdu? Že bylo sucho a vedro? Že v Afghánistánu padli tři Češi? Že se po D1 nedalo dostat z Prahy do Brna? Že Kovy měl tisíce lajků? Složí se tohle všechno do nějakého pochopitelného celku, do srozumitelného sdělení? Kdo bude za půl století vyprávět příběhy našich životů? Kde k tomu bude brát oprávnění, aby zacházel s něčím, co bylo jen a jen naše? Nic proti tomu nenaděláme, budeme tak jako tak vyvlastněni. Budeme vyzářeni stejně jako naše nespočetné elektronické stopy do hlubin vesmíru. V hlavách budoucích, pokud se už dávno nevykašlou na dějiny, nás nahradí fantomy, fikce a karikatury.
Čím dokonalejšími paměťovými médii lidstvo disponuje, tím obtížněji jsou použitelná jako nástroj dějepisu. Jejich dokonalost se totiž měří tím, jak moc se blíží kopii reálného. Vzato do důsledků, dokonalá kopie je nerozlišitelná od skutečnosti a není tedy v jejích možnostech skutečnost reflektovat, usnadnit orientaci v ní, vtisknout jí tvar. Kopie je stejně zmatečná jako to, co žijeme. Kopie není archiv. Svědectví musí být vždy selektivní, spočívá v redukci nekonečně komplikovaného. Jen zjednodušením se z pražského jara stal kult. Jiné cesty není.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
