Petr Bílek: Můj prezident

13.01.2018 13:51 | Zprávy

Německý sociolog a sociální psycholog Harald Welzer, který působil na univerzitách v Hannoveru, Sankt Gallenu a Flensburgu, v jednom svém eseji napsal: „Komunikativní paměť označuje naproti tomu zarputilé vyjednávání členů kolektivu o tom, co je jejich vlastní minulostí ve vztahu k velkému vyprávění, jež určuje jejich identitu, a jaký význam je tomuto masternarativu třeba přisoudit." Tohoto zarputilého vyjednávání jsme v České republice právě svědky.

Petr Bílek: Můj prezident
Foto: Hans Štembera
Popisek: Volič u volební urny, ilustrační foto

Na první pohled to sice vypadá, že zmatečné střety výkřiků, útoků, pomluv a ironie, které vyvolala kampaň před volbami prezidenta republiky, jsou sporem o tváře kandidátů a že svědčí o rozštěpení společnosti. Pod tímto neladným svrchním plánem však ve skutečnosti probíhá veskrze užitečný spor o to, jací jsme. Nejde v něm o konkrétní osobu ve funkci prezidenta. Jde o reprezentanta občanské sebeprojekce. Občané státu vybuzeni vnější příležitostí tápavě hledají znak, do nějž by se promítly jejich nevědomé ambice, emocionální potřeby, iracionální touhy, potřeba důvěry i to, jak sami sebe chápou ve světě. Prezident je průkaz totožnosti státu. Jím se na světovém fóru identifikuje, prezentuje a prosazuje nebo diskredituje. Vnitropolitická role hlavy státu je kromě několika málo momentů skoro zanedbatelná.

Volič hlasuje vlastně ve smyslu toho, jak chápe onen zakládající příběh našeho státu. Svým hlasem vyjadřuje, zda si přeje, aby moderní česká historie působila jako příběh úspěchu v kontinentálním měřítku, nebo aby se jednalo o druh sousedské domluvy „co jsme si, to jsme si" s občasným dupnutím furiantů. Volič dává najevo, zda si přeje modernizaci národního organismu, nebo zda se spokojí s málem ve stylu „na chalupu dobrý". Zdánlivě banální výběr hlasovacího lístku za sebou skrývá, aniž si to jsme schopni v plné šíři uvědomit, naši odvahu zapojit se do globálních procesů, zda si věříme, nebo na druhé straně může jít o nepřiznávaný strach z okolí, z Němců, Rusů, Číňanů, z konkurence, touhu po vyzkoušeném pohodlí.

Vůbec není náhodné, že naše těkající nerozhodnost, koho volit, poměrně často hledá oporu a měřítko v minulosti. Masarykovský nárok nám všem sídlí v mozku, protože právě osobnost Masaryka se zdá symbolizovat nejpříhodněji to, jak bychom se chtěli vidět a jak bychom si přáli, aby nás vnímal svět. Povaha historicky konkrétní osoby jménem Masaryk v tomto procesu však v podstatě nehraje roli, protože až na řídké výjimky dosud žijících pamětníků nepodléhá kontrole autobiografické paměti. Podstatnou roli hraje to, jak je vnímána coby fundující součást velkého národního příběhu, nakolik ji tento příběh naplnil významem, proti kterému necítíme potřebu většinově protestovat.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

autor: PV

To jako fakt?

Podle rozhodnutí Evropského soudního dvora prý státy musí ubytovat migranty, i když už nemají kapacity. Je to pravda? A jestli ano, není fakt načase z EU snad i vystoupit? Vždyť to je zase rozhodnutí, které jde proti zdravému rozumu.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:

Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Petr Hampl: Proč patření na Západ nemůže fungovat

15:57 Petr Hampl: Proč patření na Západ nemůže fungovat

Druhý pohled Petra Hampla