Rakouský lékař Harald Salfellner napsal o chřipkové pandemii knihu Španělská chřipka a připomněl nám, že konec první světové války zdaleka neznamenal jen obnovení naší státnosti. Je dobře si uvědomit, že to, co v učebnicích dějepisu vypadá z odstupu jako ohromující zlom v historii, jako velká událost významná pro všechny, rodilo se ve skutečnosti nenápadně jako jedna z tisíce všedních událostí. Lidé žili praktickou stránkou svých životů, starali se o výdělek, o to, aby měli kde spát, s nadějemi očekávali narození potomků, čas měřili jinými mezníky než provoláními národních či revolučních rad. Že jsou najednou občany jiného státu, si ani nemuseli všimnout, když zápasili s vysokými horečkami a kolem nich se umíralo na jakousi podivnou nemoc, o níž nikdo nevěděl, odkud se vzala a co ji způsobuje.
Salfellner píše: „V říjnu 1918 míří počty nemocných a zemřelých v celosvětovém měřítku k rekordním hodnotám. Pandemie chřipky se rozšířila do posledních koutů světa, ušetřen nezůstane prakticky žádný kraj, dokonce i uprostřed Pacifiku přeskakuje chřipka z jednoho ostrova na druhý." 28. října 1918 umírá mladá a těhotná Edith a o tři dni později i její muž, fenomenální malíř Egon Schiele. Ve stejné době zvládá v posteli jednačtyřicetistupňovou horečku Franz Kafka. Deník Venkov referuje o stovkách nebožtíků hromadících se na pražských Olšanských hřbitovech, na kopání hrobů bylo proto povoláno sto patnáct zákopníků. Zatímco jinde ve světě se zavírají divadla a hospody smějí být otevřené, jen když jsou dobře odvětrané, v Praze se lidé shlukují a dochází k oslavným pochodům bez ohledu na to, že skutečně hrozí nákaza se smrtelnými následky. Devátého listopadu umírá v Paříži na následky chřipky básník Guillaume Apollinaire, druhého prosince ho z téhož důvodu následuje autor Cyrana Edmond Rostand, dvacátého sedmého listopadu umírá v nemocnici na pražském Karlově čtyřiatřicetiletý kubistický malíř Bohumil Kubišta. Onemocnění se nevyhne ani americký prezident Woodrow Wilson, ani vůdce revoluce Vladimír Iljič Lenin. Virus řádí na Aljašce stejně jako na Tahiti. Bez ohledu na režimy umírají desítky milionů lidí.
Vůbec nemá smysl se ptát, kdo za to může. Přežití nebyla zásluha, nýbrž náhoda. Umírali statní mladí synci amerických farmářů stejně jako podvyživené děti v proletářských koloniích. Stejně jako vždycky se našli ti, kdo profitovali z cizího neštěstí. Pařížské noviny například si dělaly smutnou legraci z lékařů a lékárníků, kteří násilím drží chřipku ve městě. Celebrity, stejně jako vždycky, umíraly slavně, jiní lidé mnohdy o samotě a anonymně jako třeba jeden muž v pražské Nitranské ulici, jehož tělo našli až po třech dnech.
Ale abych nezapomněl: obrazovými dokumenty bohatě vybavenou knihu vydalo česko-německé nakladatelství Vitalis, a protože je sleduji už řadu let, mohu potvrdit, že v jejich produkci nenajdete špatný titul.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
