Za mého dětství na moravském venkově se lidé, když jim byl někdo zvlášť sympatický nebo ho dlouho neviděli a najednou ho potkali na cestě, loučívali: „Přindite na besedu." A beseda byla obřad, to nebylo postávání mezi dveřmi. Trošku se doma poklidilo a hlavně napeklo a uvařilo. Nikdo nikam nespěchal, protože nebylo kam. Vyprávělo se dlouze a posluchači poslouchali. Pobízelo se jen k jídlu a pití. Přítomné děti neměly hlas ani poradní a skákat do řeči dospělým žádné ani nenapadlo, neboť s ústy pootevřenými vyhlížely obraty příběhů a průpovídky hostů. Některé znaly už zpaměti, jiné oslňovaly nečekaností. Besedovalo se.

"Na překrásném Malostranském náměstí, pod vznešeným dohledem kostela sv. Mikuláše a s výhledem na monumentální hrad – sídlo českých králů, stojí novorenesanční budova tak zvané Malostranské Besedy. Místo, které si pražští občané zvolili jako místo setkávání, sdružování, besedování a přátelského prožitku. Ve druhém patře budovy, v komorním sálku s malovaným stropem a příjemným barem poskytujícím lehké občerstvení je příjemná scéna umožňující představení a možnost zábavy i potěšení krásným slovem a komorní hudbou. Spojení řeči, dramatu s emocí a sílou virtuozity hudebníků, tak bezprostředně a blízko návštěvníkům, vytváří neobvyklý a hluboký zážitek. O ten se snažíme." Tyto věty napsal režisér a herec Jan Kačer. Chtěl jimi postihnout, co si lze představit pod pravidelnými večery, na které zve spolu s dramatikem a režisérem Vlastimilem Venclíkem. Poté, co jsem několik setkání absolvoval, přijal jsem s potěšením pozvání obou organizátorů, abych se na večerech podílel aktivně a aby se jejich partnerem staly Literární noviny. Po prázdninách jsme si to zkusili poprvé, a jelikož snad věc nedopadla nejhůř, sejdeme se večer 21. září v 19.00 zase. V programu Malostranské Besedy se ten večer jmenuje U knihovny s Petrem Bílkem. Budeme besedovat.