Popisoval s detailní znalostí fungování takového zařízení. Například psal o tom, jak český autor v kavárně či jiném pečlivě zvoleném společenském prostředí, tehdy to byly třeba pokusy o literární salóny v soukromých bytech a domech, obšírně baví debatní kruh tím, že vypráví, jak píše nový román a o čem ten román má pojednávat a jakou ideovou tendenci hodlá prosazovat. Mohl by to sice stejně tak dobře napsat do některého časopisu nebo revue, ovšem byl tu pak jeden kámen úrazu. Až by žurnalisté začali jeden po druhém papouškovat floskule o dotyčném díle po jeho vydání, velmi snadno by se prozradil zdroj jejich zasvěcenosti, protože by citovali z již veřejného zdroje. Z vyslechnutého víceméně v soukromí mohou ovšem pohodlně těžit, aniž by byli přistiženi u krádeže myšlenek, což tenkrát ještě bývala ostuda. Lze-li už tehdy mluvit o mediální scéně, vidíme, že jeden její charakteristický prvek je setrvalý a odolává času přes všechny změny režimů a technologií. Co je to? Lenost. Bývalo pohodlnější reprodukovat autorovu sebeinterpretaci než číst dílo, a dokonce si pak o něm něco samostatně myslet.

Přesto to na přelomu 19. 20. století byla vzácně úzkostlivá doba, přiložíme-li k ní míru dnešní. V současné literární koterii se o sebe autor, pokud nechce nebo ho to nebaví, nemusí tak náročně starat. Stejně se může spolehnout, že naprostá většina novin, časopisů a televizí a rádií a webů bude, pokud bude, bez uzardění a studu ne citovat, ale prostě publikovat bez udání zdroje tiskovou zprávu o díle, jestliže se k ní nakladatel donutil. Najdou se i redaktoři, kteří se pod cizí text rádi a s oblibou podepisují. Lenost mediálního prostředí je konstitutivní a upravila v lecčems v průběhu času i fungování koterií, ty však přes všechny své proměny si své oprávnění udržují. Dnes se navenek projevují zejména četnými otevřenými dopisy a prohlášeními. Vyčenichá-li autor, který chce být brán v potaz ve zvoleném kolegiálním prostředí, že se v něm schyluje k nějakému protestu, k nějakému zásadnímu prohlášení k obecným věcem, je jeho prvořadou snahou přičinit své jméno pod takový text. Zformovala se tak skupina profesionálních podepisovačů prvního řádu. Kdyby čtenář denního tisku zaznamenal, že jméno, které čte vždy, najednou chybí, měl by zpozornět. K tomuto jádru signatářských notoriků se přidružují a lísavě podbízejí poskytovatelé jmen příležitostní. Pravda, jsou mezi nimi kolísavci, poznáte je podle toho, že občas svůj podpis odvolají z nezbadatelného úradku božího či z náhlého vnuknutí mysli či vystřízlivění.