No, první den je registrace delegátů. Samozřejmě se nemohou účastnit všichni členové, vybírá se jich jenom tisíc. Pak jsou tři dni na diskusi a poslední den se volí vedení. V diskusi vystupují i zástupci vlády. Cítím se odsouzen k otázce: Co vám politici říkají? Povzbuzují nás, abychom víc psali, abychom se věnovali skutečnému životu, žádná témata nepředepisují. Dobře, a jaký je tedy smysl svazu? Zabýváme se kritickou reflexí literárního života a jeho koordinací, máme vlastní nakladatelství, kde vycházejí zhruba tři stovky knih ročně, vydáváme řadu časopisů, udělujeme nejdůležitější literární ceny.

Za ten krátký čas v Pekingu se mi zdá, že nejoblíbenějším zasedacím tvarem je tu podkova. V jejím čelním úseku zasedne nejdůležitější hostitel a v křídle po jeho levé ruce se zpravidla hierarchicky seřadí podřízení. Pro nás je většinou určeno křídlo pravé. Před kým je mikrofon, od toho se dříve či později očekává, že promluví. V malé svazové zasedačce je to jinak. Mikrofon nikde a nálada spontánnější než jinde. Členem se prý může stát i někdo, kdo nevydal žádnou knihu. Jsou tak mezi nimi redaktoři, překladatelé a vůbec lidé kolem literatury, jejich žádost posuzuje komise a je jen na ní, jak rozhodne. Předsedkyní byla loni znovu zvolena prozaička Tie Ning, členka ÚV KS Číny, a stojí v čele organizace od počátku tohoto století. Když po své čtyřicítce nastupovala do funkce, byla první ženou, které se to přihodilo, a obecně se od ní očekávalo, že rozhýbe zkostnatělou organizaci. Nevím, jak se jí to povedlo. Ale vidím před sebou najednou malou hezkou venkovskou dívkou Xiangxue, hrdinku její prvotiny. V zapadlé horské vesnici chodí Xiangxue s košíkem vajec k vlaku, jenž tu na malou chvilku staví, a mění je za nejrůznější věci s cestujícími. Jinak si ve vsi nelze obstarat nic. Jednoho dne padne dítěti do oka penál ležící vedle stejně staré dívky z města. Dá za něj celý košík. Dojímá mě to, v tom náhlém gestu je cosi podstatného pro Čínu, myslím, pro její pochopení.