Je to, co vzniká na sociálních sítích, možné nazvat vztahem? Museli bychom si asi odpovědět, jestli internet splňuje to, co vyžadujeme od prostředí v běžném významu slova. Které naše smysly si na internetu přicházejí na své? Zrak a částečně sluch. Čich, chuť a hmat mohou jít pískat kudlu. Připusťme tedy, že z hlediska fyzikálních vlastností představuje síť prostředí ochuzené a že s kavárnou, hospodou a narvaným metrem těžko srovnávat. A přesto má tato redukce tak vysoké preference. Vděčí za ně našim vrozeným sklonům. Ten první se nazývá voyeurství.

Čumíte-li na lidi na ulici, riskujete zlé pohledy a mnohdy i daleko ostřejší srážku. Nehledě na to, že pravé a skutečné voyeurství nespočívá jen ve šmírování. Jeho stejně slastnou složkou je nebýt při něm sám viděn, zůstávat vskrytu, sledovat objekt zájmu v jeho nic netušící autonomii a intimitě. Tradiční šmírák za oknem se musel spokojit s povrchem, lapal jen to, co byl schopen zachytit okem. Digitálně upgradovaní sledovači se mohou dovědět i to, co si objekt zájmu myslí, co říká a píše. Jít pod kůži, do hloubky, to je potěšení z největších. Za jednoho jediného předpokladu. Tím naštěstí vybavila příroda druhou stranu mince, o které tu mluvíme. Avers je voyeurství, revers exhibicionismus.