Dokonce ještě i v padesátých letech minulého století měřili náš venkov svým rozvážným krokem muži se stojanem a plátny v podpaždí. Od těch dob krajinomalba pomalu opouští své místo mezi malířskými žánry. Krajinářství chutná po včerejšku, čpí diskreditovaným realismem a skončí v lingvistickém muzeu.

Mění se vkus solventního publika i galeristů, umělcům už nestojí za to bloumat nazdařbůh lukami plnými klíšťat. Příroda nám uhýbá, je dál. Stahuje se od lidských sídel. A trh s uměním ví své. Kýčaři si vystačí se známými schématy a malují hrady nespatřené. Krajina je vlastně model a malovat podle modelu je dnes buď školní disciplína, nebo cirkusová pouliční atrakce pevně zabudovaná do turistického byznysu.

Souběžný proces je k zahlédnutí také v současné české básnické produkci. Ta, která má výslovné umělecké ambice a netají se tím, obejde se docela dobře bez přírodní lyriky. Zakotvit své verše „na břehu řeky Svratky“ připadá mnohým dnes jako přízemnost a trapná doslovnost čpící nemilovaným domovem až příliš. Nepokojná odtažitost umělců, kterým se tady tak nějak nelíbí, prosakuje mezi žánry a druhy a ráda se vydává do exotických dálav Nové Guineje nebo aspoň New Yorku.