U koaličních stran to vzhledem k výkonu Nečasovy vlády není žádné překvapení, ale nejdříve stagnace a nyní už i pokles u jediné demokratické strany opoziční, jakou je ČSSD, to už lze interpretovat jako vzkaz, že je „něco shnilého ve státě dánském". Lidé jsou totiž buď znechuceni politikou obecně, ale v ČSSD z nějakého důvodu nevidí žádnou alternativu (účast ve volbách deklaruje jen něco málo přes 50%!), anebo pro ně ČSSD nepředstavuje dostatečně silnou a důvěryhodnou obranu proti politice Nečasovy vlády, a proto se uchylují k antisystémové volbě v podobě komunistů.

Ufňukaná ČSSD, vysmátí komunisté

Každý, kdo měl tu možnost shlédnout minulý čtvrtek sněmovní debatu, v níž se ČSSD bezúspěšně snažila prosadit mimořádnou schůzi k tématům jako majetkové poměry exministra dopravy Topolánkovy vlády Aleše Řebíčka, kauza ProMoPro, nákup vojenských letadel CASA či zakázka VZP pro advokátní kancelář exministra spravedlnosti Pavla Němce, dostal jasný návod k pochopení příčin takového vývoje v názorech veřejnosti. Předně muselo být vedení ČSSD zřejmé, že volbou takového množství témat a jejich spojením do jednoho bodu způsobí jednotu vládní koalice a diskuse se tak omezí na mlácení prázdné slámy řečníků s přednostním právem, což v případě ČSSD znamená na vystoupení Bohuslava Sobotky a Lubomíra Zaorálka. Kdyby ČSSD postupovala strategicky a vyjednala si podporu nad omezeným počtem témat u některé z nespokojených koaličních stran, mohla docílit schválení programu schůze, která by znamenala jak plnohodnotnou parlamentní diskusi, tak hlavně další rozkol ve vládní koalici. Tím, že však vedení ČSSD zvolilo taktiku (dá-li se tento pojem na zvolený postup vůbec použít) eintopfu, tak vlastně už od počátku vyslala signál, že jí o žádnou debatu ani nejde, že se chce jenom připomenout, ohřát obecně známou, starou polívčičku a pak si ufňukaně stoupnout na tiskovku a lkát nad tím, jak koalice zametá s opozicí a jak se vláda brání debatě o podezřelých kauzách. Na ufňukanost však, tváří v tvář drastickým škrtům a zhoršující se sociální situaci, přestávají být voliči zvědaví. Oni si brek dovolit nemůžou, ačkoliv by na to měli právo, musí se o sebe postarat a stejně jako oni se musí každý den prát s nepříznivou realitou, chtějí to samé po „svých" politicích.

Když se dva perou...