Horáková se zařadila svým významem po bok takových osobností národně socialistické strany, jako byl P. Zenkl, H. Ripka, F. Uhlíř, P. Drtina či V. Krajina. Její výročí narození je symbolem boje proti útisku, nespravedlnosti, totalitarismu a rovněž nám připomíná její charakterové vlastnosti - nasazení a osobní statečnost.
Horáková pocházela z rodiny Č. Krále, přesvědčeného demokrata a masarykovce. Absolvovala v roce 1926 Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a stala se doktorkou obojího práva. Po ukončení studií se vdala za Bohuslava Horáka, zemědělského ekonoma a redaktora, s nímž měla dceru Janu (narozena 1933). V roce 1929 vstoupila do Československé strany národně socialistické a začala se naplno politicky angažovat, zejména pak v otázce zrovnoprávnění žen a legislativní problematice z titulu své právnické profese. Po okupaci českých zemí nacisty v roce 1939 se zapojila do odbojové činnosti, konkrétně do odbojové organizace Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ). Byla pověřena zpravodajskými úkoly, vyhledáváním a kontaktováním ilegálních pracovníků, podílela se také na tvorbě programu této organizace.
Dne 2. 8. 1940 ji však spolu s manželem zatklo gestapo, nějaký čas strávila na Pankráci, po atentátu na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha byla převezena do Malé pevnosti Terezín, kde ji vyslýchali a mučili. V roce 1944 se s ní konal soudní proces, kde se sama hájila v němčině. I když ji původně prokurátor navrhoval udělit trest smrti, nakonec byl rozsudek zmírněn na 8 let vězení. V květnu 1945 se konečně vrátila do Prahy, kde se setkala s manželem Bohuslavem. Prakticky ihned začala pracovat pro obnovenou národně socialistickou stranu, která ji delegovala do Prozatimního národního shromáždění jako poslankyni. Horáková se stala také po druhé světové válce předsedkyní Rady československých žen. Svůj poslanecký mandát obhájila i v parlamentních volbách v roce 1946.
Již v této době varovala před komunistickým expanzionismem se všemi jeho negativními následky a apelovala na vytvoření jednotné fronty nekomunistických stran jako hráze před mocenskými ambicemi komunistů. Ti ji proto nechali policejními orgány, které měli pod svou kontrolou, sledovat a shromažďovali na ni kompromitující materiály a informace.
V únorové vládní krizi 1948 prosadila ze své funkce stanovisko, aby Rada československých žen nevstupovala do Ústředního akčního výboru, ale akční výbor ji druhý den vyloučil a vedení Rady převzala komunistka A. Hodinová - Spurná. Po skončení únorové krize, během níž komunisté fakticky převzali veškerou moc ve státě, se 10. 3. 1948 demonstrativně vzdala poslaneckého mandátu. Poté pracovala jako sociální referentka v Ústředním národním výboru na pražském magistrátě. V této době emigrovali čelní národně socialističtí funkcionáři z Československa, avšak Horáková zůstala ve vlasti a snažila se pomocí své skupiny, založené spolu s J. Nestávalem v květnu 1948, kontaktovat uprchnuvší politiky. To již o aktivitě Horákové věděla Státní bezpečnost, která se chystala proti ní zakročit.
V září 1948 již probíhal v zemi ,,ostrý kurs proti reakci", vyhlášený ÚV KSČ 9. 9. 1948, a komunisté se rozhodli Horákovou zatknout 27. 9. 1948. Jejímu manželovi se podařilo na poslední chvíli uprchnout, ale nestačil již svou ženu varovat. Ta se tak dostala do spárů komunistické mašinérie, z níž již neexistovala možnost osvobození. Komunisté s ní připravovali první velký monstrproces v komunistickém Československu, i když jako hlava ,,záškodnického" spiknutí byly zvažovány původně A. Kleinerová či F. Zeminová. Pro Horákovou se rozhodli komunisté až posléze - byla výraznou političkou, antikomunisticky orientovanou, před únorem 1948 zastávala významné politické funkce.
Následný monstrproces s ,,Direktoriem" se odehrával plně v sovětské a komunistické režii. Horáková spolu s dalšími 12 bývalými politiky z předúnorových stran byli obžalováni na základě zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu lidově demokratické republiky z velezrady, špionáže a rozvracení lidově demokratické republiky. Samotné soudní přelíčení začalo 31. 5. 1950 a komunisté na něm poprvé předvedli ,,organizovaný hněv lidu". Do soudní síně byly sváženy pečlivě vybrané dělnické delegace, které žádaly ty nejpřísnější tresty. Rezoluce zasílané pracovními kolektivy z úřadů, ze škol a dalších institucí se zasazovaly o ,,spravedlivé" potrestání obžalovaných. Komunistická propaganda a goebbelsovská manipulace dosáhla svého vrcholu.
Horáková byla podrobena mučení, aby se přiznala k činům, které nikdy nespáchala. Nakonec však v důsledku týrání a psychického vyčerpání podlehla a musela stejně jako ostatní nazpaměť odříkávat naučené fráze při soudním jednání. Horáková však prokázala velkou osobní statečnost, když se několikrát odklonila od svých původních odpovědí a nesouhlasila s jednotlivými body obžaloby. Bylo ale jasné, že ani sebelepší obhajoba vyvracející smyšlená fakta neměla šanci zvrátit rozsudky, které byly již týden před soudním přelíčením vyneseny komunistickým vedením. Dne 8. 6. 1950 vynesl dr. K. Trudák zdrcující verdikty: 4 tresty smrti pro Horákovou, O. Pecla, Z. Kalandru, J. Buchala, 4 doživotní tresty (J. Hejda, A. Kleinerová, J. Nestával, F. Přeučil), ostatní obžalovaní dostali trest od 15 do 28 let odnětí svobody.
I přes četné intervence ze zahraničí (A. Einstein, W. Churchill), jež žádaly pro Horákovou a další milost, byly rozsudky smrti 27. 6. 1950 vykonány. Horáková byla z východního bloku jedinou ženou, kterou ve vykonstruovaném procesu popravila komunistická moc. Tato význačná politička, vlastenka, propagátorka ženské rovnoprávnosti zůstává trvalým symbolem statečnosti, zápasu proti totalitě a útlaku, boje za spravedlnost a pravdu.
Vyšlo na serveru Vaše věc. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
