Krize v ČT v podstatě nemá v evropském kontextu obdoby. Kampaň ,,občanské neposlušnosti" redaktorů v televizi, kterou si lidé platí z koncesionářských poplatků je v demokratické společnosti věcí nepřípustnou a v zákonných intencích veřejnoprávní televize de facto nelegální. Přesto 20. 12. 2000 krize vypukla a záhy se do ní vložili politikové. Zvláště se ,,vyznamenávali" ti pravdoláskařští v čele s J. Rumlem a I. Pilipem, zastupující dnes již neexistující Unii svobody, kteří si v ČT doslova podávali dveře. Ti, aniž by měli relevantní informace o volbě nového ředitele, prakticky ihned od začátku krize podpořili vzbouřené redaktory.

Jaká jsou fakta? Ve výběrovém řízení, v němž se o ředitelský post po odvolaném D. Chmelíčkovi ucházelo celkem 6 uchazečů, zvítězil se svou koncepcí právě J. Hodač. Vzbouřeným zaměstnancům ČT vadila hlavně rychlost jmenování nového ředitele a doba, která uplynula mezi odvoláním D. Chmelíčka (12. 12. 2000) a jmenováním J. Hodače (20. 12. 2000). A za druhé údajné napojení Hodače na ODS, zejména V. Klause a I. Langera, které se však nikdy neprokázalo. Hodač předtím vykonával za D. Chmelíčka funkci ředitele zpravodajství a redaktoři pojali podezření, že taková osoba nemůže být z podstaty věci objektivní. To samé vadilo vzpurným redaktorům i u J. Bobošíkové, kterou Hodač jmenoval 23. 12. 2015 ředitelkou zpravodajství.

I když se Hodač snažil vyjít v požadavcích redaktorů vstříc a jednat s nimi nikoliv z pozice nadřízený - podřízený, stávkující kategoricky odmítli jakékoliv další jednání s člověkem, kterého neuznali. Dále trvali na svém dvojjediném požadavku, anulování volby ředitele ČT a odvolání Rady ČT.