Na jednom nedávném předvolebním shromáždění prezidentský kandidát Donald Trump utrousil, že i kdyby teď zastřelil někoho na Páté Avenue v New Yorku, neztratil by ani jednoho svého voliče. Nad tímto skvěle zacíleným bonmotem se pochopitelně strhla bouře politicky korektních odsuzujících komentářů jeho stále zděšenějších odpůrců. Nechápou totiž, jak je v dnešní době vůbec možné, že někdo mluví, jako normální člověk, politicky nekorektně žertuje - a chce do Bílého domu.

Najednou jsou akceschopní...

Na včerejším (v podstatě též předvolebním) setkání s občany Miloš Zeman utrousil v podstatě totéž. Na dotaz, zda je nějaká šance odvolat šíleného premiéra Sobotku, jenž je v migrantské krizi stále větším bezpečnostním rizikem pro naši zemi, sdělil cosi laškovného a vlastně nikterak objevného. Řekl, že chce-li se někdo zbavit politika - včetně prezidenta, jak zdůraznil - jsou jen dvě cesty: demokratická, tedy volbami - nebo kalašnikovem. Lid se zasmál, nenávistný antizemanovský maintream (politici i média) šílí: Prezident navádí k atentátu na předsedu vlády!

Soudruh Sobotka zaštkal, že tím prý prezident vystrašil jeho děti a blízké (navzdory tomu, že jmenovitě mluvil jen o sobě). Miroslav Kalousek (TOP 09), Petr Fiala (ODS) i Vojtěch Filip (KSČM) jsou náhle bok po boku "zděšeni". Šéfové obou komor parlamentu (oba ČSSD) vydávají obdobné společné prohlášení. Najednou jsou "politicky akceschopní" z hodiny na hodinu.

Zato již jednou přerušenou parlamentní "debatu" o migrantské hrozbě naší republice současně odsunuli na únor - protože premiér Sobotka měl prý naléhavé povinnosti v zahraničí. Jel totiž právě kamsi do Maďarska otevírat "muzeum holocaustu". Možná se chtěl inspirovat, co nás čeká, až společně s kancléřkou Merkelovou dosáhnou vznešeného cíle a evropské státy úspěšně obsadí milióny "integrovaných" muslimů - s kalašnikovy v rukou (jak nám to zatím v malém ukázkově předvádějí v Paříži a jinde).

Půjde to demokraticky - volbami?

Oba výroky - amerického prezidentského kandidáta a českého prezidenta - spojuje víc než jen zděšený řev politiků a novinářů, kteří euro-americkou civilizaci neobyčejně úspěšně vedou ke zkáze: Oba muži jsou "skandálně" oddáni skutečným zájmům svých národů, a proto otevřeně vyhlásili boj elitám, jejichž "politická korektnost" je jen nová metoda cenzury, lži a pokrytectví, která má umlčet opravdové reprezentanty veřejnosti.

Oba jsou skandalizováni - a oba navzdory hysterickému mediálnímu bombardování podporuje stále větší část normálních lidí. Napříč politickými, generačními či zájmovými preferencemi. Lidí, kteří se už vším tím dosavadním pokrytectvím a lhaním dusí - a současně si uvědomují, že jim ti "dobří hoši" (Sobotkové jsou všude stejní) připravují cestu do propasti.

Výsledkem je podpora, z níž jsou "elity" stále více šokovány. Podle nejnovějšího průzkumu překročil Donald Trump čtyřicetiprocentní hranici. Aktuálně ho před prvními primárkami chce za kandidáta na amerického prezidenta 41 % voličů. Miloš Zeman dosáhl také unikátu. Jak jsem se zde již zmínil, podařilo se mu sjednotit věčně rozpolcený národ. Přijímání (především muslimských) migrantů a jejich "integraci" u nás chtějí nanejvýš 2 % lidí. A s tím současně dramaticky stoupá podpora "prezidenta-odmítače". Jenže protože ho nemohou "sundat" demokraticky (volbami) pálí na něj ze všech (mediálních) kalašnikovů

Co tento fenomén způsobuje a znamená v našich (a evropských) poměrech se snažíme intenzivně popisovat téměř každodenně. Proč a jak drtí svou prolhanou politickou konkurenci v Americe Donald Trump, vysvětluje slavný komentátor (a také někdejší kandidát na prezidenta USA) Patrick Buchanan. Myslím, že jeho analýza je mimořádně zajímavá i pro nás. Vypadá to, že po dlouhé době normální lidé na obou stranách Atlantiku mají velmi podobné pocity. A že v nich narůstá autentická snaha něco změnit. Zatím ještě doufají, že to půjde demokraticky - volbami.

Patrick Buchanan: Řekneme volbami NE?

Do stranických primárek v Iowě zbývá jen týden. V závodě o nominaci do prezidentského úřadu i ve všech průzkumech veřejného mínění vede Donald Trump. 

A Hilary Clintonovou - kandidátku, na niž prozatím zjevně sázely elity Demokratické strany - najednou zahnal do defenzívy jakýsi Bernie Sanders, socialista z Vermontu, který v rámci svého programu nabízí alespoň provedení pogromu na Wall Street. Clintonová se musela přizpůsobit. Ještě nedávno brala za každé vystoupení 225.000 dolarů od banky Goldman Sachs. Teď se najednou tváří jako klon slavného demokratického politika a nepřítele bank Williama Jenningse Bryana.

To ale není to nejpodstatnější. Podstatné je, že všichni nejpravděpodobnější konkurenti Clintonové - tedy demokratický Sanders a republikánští Trump, Ben Carson a Ted Cruz - reprezentují především odmítnutí establishmentu. A protože příklady - zvlášť ty úspěšné - táhnou, ostatní republikáni zvolna také začínají imitovat Trumpa.

Což vede k tomu, že tady najednou máme “volby, v nichž se říká NE”. Zdá se, že nejméně polovina národa chce převrat. A pokud se v letošním jaru dočkáme porážky Bernieho Sanderse Clintonovou a naopak triumfu Donalda Trumpa v republikánských primárkách, budeme mít na podzim tu čest sledovat souboj rozhněvaného outsidera proti královně liberálního establishmentu. Což by mohlo v důsledku znamenat třetí přelomové volby v posledním století.

Do třetice

První se odehrály v hlubinách hospodářské krize: v roce 1932 rozdrtil Republikány Franklin Delano Roosevelt. Republikáni přitom do té doby byli neporazitelní - od roku 1860 vyprodukovali třináct prezidentů (včetně Abrahama Lincolna) a demokratických kandidátů se za těch sedm desetiletí prosadila jen hrstka. Tomu byl ale náhle konec. 

Mezi lety 1932 a 1964 Demokraté vyhráli sedmery volby. Republikáni je zvládli porazit jen dvakrát, a to měli válečného hrdinu Eisenhowera. V padesáti letech mezi lety 1930 a 1980 také Demokraté celkem 46 let kontrolovali obě sněmovny Kongresu. 

Druhé přelomové volby se odehrály v roce 1968, kdy rasová, sociální, politická i kulturní revoluce let šedesátých roztrhala Demokratickou stranu na cucky a k moci vynesla republikána Richarda Nixona. Nixon svou příležitost dobře uchopil. Vytvořil “novou voličskou většinu”, která vyhrála Republikánům čtvery, nebo dokonce patery volby - od roku 1972 do roku 1988. 

Co tuto “novou většinu” pohřbilo?

Za prvé to byla “undergroundová” kultura šedesátých let, která mezitím převládla v umění, médiích i školství a stala se doninantním postojem k životu, což proměnilo jak americký národ, tak celou jeho elitu.

Za druhé to byla imigrace - legální i nelegální - z Asie, Afriky a především Latinské Ameriky, která změnila složení národa. Bílí Američané, kteří tvořili v roce 1968 přes 90 % elektorátu, dnes tvoří sotva 70 %, a představují pouhých 60 % populace. Etnické menšiny přitom z 80 % volí Demokraty.

A za třetí, a především, Republikáni, kteří se dostali k moci, nejenže nedemontovali model “sociálního státu” zvaný Great Society, ale naopak přispěli k jeho rozšíření. Je to téměř neřešitelný hlavolam: Polovina americké populace dnes žije ze sociálních dávek. A nejde zdaleka jen o “sociálně slabé”. Vezměte si zdravotní péči Medicare a sociální pojištění - největší a nejdražší federální programy, které jsou zásadní pro seniory a starší občany. Ti přitom tvoří největší procento voličů Republikánské strany.

Pokud se Republikáni pokusí tyto programy omezit či seškrtat, čeká je stejná porážka, jako kdysi Barryho Goldwatera. 

V každém případě - a ať se novým americkým prezidentem stane Trump, Clintonová, Sanders nebo Cruz - zdá se, že se Amerika oproti dřívějšku pohybuje radikálně odlišným směrem.

Počátek nové epochy?

Kompletní přehodnocení zahraniční politiky se zdá být na dosah. Jak Trump, tak Sanders se vychloubají odporem proti válce v Iráku a Cruz jim s opozicí proti dalšímu “budování iráckého státu” zdatně sekunduje. Vše se jeví tak, že Američané další velkou vojenskou intervenci v nejbližší době podporovat nebudou. A vést do války rozdělený národ si může každý zkusit - normálně je to recept na politické nepokoje a sebevraždu vládnoucí strany. Je jasné, že tohle se nelíbí neokonzervativním komentátorům z National Review, Commentary nebo Weekly Standard - zdá se, že pro ně nová vládnoucí garnitura moc tučný vývar mít nebude.

Kromě toho je jasné jedno: Republikáni buď odříznou masovou imigraci, nebo masová imigrace odřízne je - od jakýchkoli nadějí na další prezidentské křeslo. 

Za třetí, Sanders a Trump sdílejí důležité téma: Sanders popisuje problém nerovnoměrných výdělků a stagnace mezd. Trump už dokonce ukázal prstem na hlavního podezřelého - obchodní dohody, ze kterých bohatnou nadnárodní společnosti na úkor americké prosperity, státní suverenity a nezávislosti. Zdá se, že se v každém případě blíží soumrak současné podoby globalizace.

Je možné, že se nacházíme na začátku nové epochy národovectví ve Spojených státech, ne nepodobné té z konce 19. století.

Buď Trump, nebo "evropská balkanizace"

Velká skupina voličů obou hlavních stran je krajně rozzuřená - ať už z válek bez konce, nebo ze stagnace mezd a milionů lidí, kteří se valí přes naše krvácející hranice ze všech koutů světa. A tahle část Ameriky má za to, že za současný stav jsou odpovědni politici z obou vládnoucích stran.

Že by tohle bylo nejdůležitější sdělení voličů v nadcházejících volbách?

Názorové rozdíly jak uvnitř stran, tak mezi nimi, stále narůstají. Letos to máme docela jednoduché. Buď zvítězí “outsider”, nebo Ameriku čeká Balkanizace, která už teď zasáhla Evropu.

A to je stav, který je evidentně pro voliče Sanderse, Trumpa, Cruze i Carsona nejen nepřijatelný, ale naprosto nesnesitelný. Pokud kandidáti či témata této skupiny nedosáhnou vítězství ve volbách, je více než pravděpodobné, že se jen tak lehko nevzdají. Budou systém narušovat, dokud nějak na jejich zájmy nezareaguje.

Nadcházející volby nejsou podobné žádným, které jsme zažili - snad leda kromě těch v roce 1980, kdy zvítězil na téměř desetiletí Ronald Reagan a jeho vize Ameriky. Zdá se, že jde o celkem revoluční předěl. Dost možná, že se nacházíme na pokraji skutečného skoku do temnot.

Kam vlastně spějeme? To není vůbec jasné. Nedá se - zatím - říci nic jiného, než citovat hodnocení podobně přelomových voleb v roku 1932, kdy jeden Demokrat po drtivém vítězství vlastní strany překvapeně prohlásil:

“Inu, americký lid každopádně promluvil. Co řekl? To nevíme - ale Franklin nám to jistě v pravou chvíli přeloží.”

Zdroj.