Volební fraška, která balancuje na hraně tragédie. Lze nějak jinak charakterizovat právě skončené volby do krajů – a zvláště pak do Senátu? Po dva týdny (a mnohé týdny před nimi) pronásledovaly politiky a média. Byly hlavním tématem úvah, spekulací a odhadů – a již týden (po těch krajských) téměř shakespearovským přehledem zrad, překvapení, nadějí a zklamání.

Ale téměř výlučně jen pro tyhle dvě parazitické skupiny, které představují zhruba setinu veřejnosti: Politiky a média. Společné mají to, že ovládají devadesát devět celých, devět desetin procenta lidí v naší zemi. Takže žádné nářky: Byly to velezajímavé volby, které o naší realitě hodně vypověděly. Veřejnost se vyslovila zcela jasně. Co chtít od tak drahého podniku více?

Lid odešel na ubikace

Pokud přijde k rozhodujícímu kolu voleb do Senátu vůbec nejméně lidí v jeho nedlouhé historii (15,6 %), neříká to vůbec nic špatného o občanech s voličským právem. Ale téměř všechno o (formálně) nejvyšší instituci našeho slavného „demokratického zřízení“. Vzkaz zní jasně: „Neotravujte nás s tím!“

Stát se u nás senátorem vyžaduje jediné: Mít buď dosti rozsáhlou rodinu a řadu loajálních známých, kteří přitáhnou ještě pár dalších známých. Nebo dostatečnou síť místních stranických buněk, které fungují jako tato rodina. To úplně stačí.

Právě proto jsou lidovci (respektive kandidáti pod touto značkou) „vítězem“ – a vytvoří v Senátu druhý nejsilnější klub. Strana, která se i podle (pro ni) cinknutých průzkumů dlouhodobě pohybuje na hranici vypadnutí z poslanecké sněmovny, při takové volební účasti může vyhrát. A strana (hnutí), která je pravděpodobným vítězem příštích sněmovních voleb – prohraje.