Znovu to předvedl jeho útok na Václava Klause v článku Neobhajitelné mlčení, Prezidentská kancelář se mýlí, pokud si myslí, že udělení milosti nemusí vysvětlovat (LN 21. 2). Jeho omyly jsou však dvojího druhu: Jeden vedený neznalostí a hloupostí.  Druhý letitou záští.

„Prezidentská kancelář se mýlí, pokud si myslí, že právo udělovat milost má z Boží vůle, a je tak absolutní, že se z něj nemusí nikomu zpovídat,“  horlí pan Zaorálek. V tomto případě se mýlí hned dvakrát. Jednak, když se domnívá, že milosti uděluje prezidentská kancelář. Nikoli. Toto je výhradní pravomoc prezidenta republiky. Druhý omyl spočívá v neznalosti nejvyššího zákona ČR, což je v případě místopředsedy sněmovny už na pováženou. Právo udělit milost totiž nevyplývá z Boží vůle, ale z ústavy, která také jeho uplatnění přesně popisuje. Nenajdeme tam ani slovo o tom, že by tento akt měl prezident doprovodit nějakým vysvětlením.

Toho si byl dobře vědom prezident Havel, který proto důvody  udělení  milosti nikdy nevysvětloval. Tuto praxi Václav Klaus změnil – a myslím, že neučinil dobře.  Milost se totiž pohybuje mimo rámec justice. Důvody pro její udělení spočívají v něčem úplně jiném, než co může postihnout zákon.