Petr Hájek: Prohra v Rakousku, vítězství v Itálii. Bruselské noční jásání vystřídala hrůza

05.12.2016 17:03

Petr Hájek přináší komentář ke vzrušující politické adventní neděli a nabádá k velké ostražitosti, protože establishment bojuje o život a bude teď hodně kopat.

Petr Hájek: Prohra v Rakousku, vítězství v Itálii. Bruselské noční jásání vystřídala hrůza
Foto: Hans Štembera
Popisek: Bývalý vicekancléř prezidenta republiky Petr Hájek

Druhá adventní neděle opět rozbouřila evropské politické vody, které se po Brexitu a vítězství Donalda Trumpa ještě ani zdaleka nestačily uklidnit: V Rakousku vyhrál Brusel v podobě jasného vítězství představitele současného establishmentu Van der Bellena. V Itálii naopak Brusel padl: Italové v referendu ještě výrazněji poslali do důchodu současného největšího spojence unijních elit premiéra Mattea Renziho.

Nedosti na tom. Právě dnes začíná Nejvyšší soud ve Velké Británii projednávat odvolání vlády Terezy Mayové proti rozhodnutí nižší instance, jež chce odchod země z EU zkomplikovat. A současně ve Spojených státech, v Michiganu, začalo „přepočítávání hlasů“, jehož smyslem je zpochybnit Trumpovo vítězství, nebo mu je dokonce „ukrást“.

Všechny tyto věci dokonale ilustrují jediné: Vyděšené vládnoucí elity Západu udělají cokoli, aby zvrátily vlnu lidové vzpoury, která hrozí pohřbít jejich dosud neomezenou moc. O demokracii se už vůbec nemluví. Co však víc – lidé prakticky ve všech zemích nemocné západní civilizace stojí dnes proti sobě v téměř vyrovnaných řadách. Je to občanská válka, která – zatím – probíhá „civilizovaně“ a bez většího násilí. Nemusí to tak ale bohužel zůstat. Pokud to ONI nepochopí.

Do třetice jako vždy

Norbert Hofer, odpůrce eurototality a migrantské invaze se rakouským prezidentem nestane – a bruselská politická oligarchie napříč Evropou jásá. „Tvrdá rána populismu a nacionalismu!“ volá jak u vytržení šéf Evropského parlamentu (EP), německý socialista Martin Schulz a jeho soudruzi po celém kontinentě. Už skoro nevěřili. Dokonce i průzkumy tentokrát zvolily jinou taktiku a předpovídaly „populistovo“ vítězství.

Napotřetí se však přece jen podařilo Hofera udolat. Po prvním měření sil, které bylo natolik zmanipulované, že je musel Ústavní soud nechat opakovat, nedošlo k volbách ani v druhém plánovaném termínu. Norbert Hofer měl totiž v neoficiálních průzkumech v září takovou převahu, že bylo nutno zatáhnout za záchrannou brzdu. Pod naprosto fantastickou záminkou, že „nelepí obálky“ byly volby odsunuty na 4. prosince. A vyšlo to.

Důvodů prohry je však více a na jejich analýzu bude teprve čas. Některé jsou však nepochybné. Především mezitím zvítězil v USA Donald Trump – a „kavárny“ celého Západu mobilizovaly. Není to legrace. Jde jim o existenci. Politikům bezprostředně, všem na ně navázaným mocným lobbystickým skupinám (zeleným, genderovým, homosexualistickým atd.) následně: Moc a astronomické peníze z daní poplatníků, na něž jsou spolu s „neziskovkami“ životně přisáté, mohou být v ohrožení.

Svobodní Norberta Hofera tohle vše patrně podcenili. Spolu s chybami v závěru kampaně, v níž Hofer nesmyslně „vyměkl“ – ve snaze naklonit si „středového voliče“ – demobilizoval část svých příznivců, a ti zůstali doma. Naopak efekt tolik známý z dvoukolových prezidentských voleb ve Francii (všichni proti Le Penové) tentokrát zafungoval. Třetí „reparát“ vídeňská kavárna zvládla. Je to vítězství s nepochybně velkou symbolickou hodnotou, ale nic víc. Společnost po něm bude rozdělena ještě hlouběji, než před ním. Svobodní navíc mají reálně zaděláno na vítězství v parlamentních volbách – což by bylo nekonečně podstatnější. Snad si vezmou poučení z této trpké lekce.

Italská vzpoura

Noční jásání „bruselského lidu“ však vzápětí uťalo uzavření volebních místností v Itálii. Televizní stanice a internetové zpravodajské weby ve vteřině „zapomněly“ na Rakousko. Tady totiž šlo o mnohem víc, než jen o symboly. Už podle prvních odhadů bylo jasné, že Matteo Renzi na celé čáře prohrál. Italský (nezvolený, jen dosazený) premiér udělal stejnou „chybu“ jako Cameron v Británii: Dovolil lidem hlasovat v referendu – a spojil s jeho výsledkem svůj politický osud.

Katastrofa byla na spadnutí – a tentokrát se konečně průzkumy nemýlily, respektive „jen trochu“. Určitě nepředpokládaly tak děsivý rozdíl (60:40), ale trend zachytily. Renzi dostal šílený výprask – a ještě v noci oznámil, že odstoupí. Tohle je pro Brusel ovšem daleko větší rána, než radost z Pyrrhova vítězství vídeňské kavárny.

Třetí největší ekonomika eurozóny je totiž na zhroucení. Banky stojí před kolapsem – a s nimi celé euro. Nekonečně vážnější krize celého systému, než byla ta řecká, je nyní na dohled. Političtí manipulátoři se sice samozřejmě jistě pokusí ještě politickou krizi „zaretušovat“, ale po prohře v referendu to půjde jen stěží. Pokusí se především získat čas. Obvyklá finta. Prezident nejspíš vyzve Renziho, aby zůstal. Ten to odmítne (po takové katastrofě nemůže jinak, to by ho „lidový hněv“ smetl) a establishment poté rozehraje oblíbenou šachovou partii: figurky se budou posunovat sem a tam, jako obvykle. Hlavně získat čas. Třeba se „něco“ stane.

Rozpad v přímém přenosu?

Zkusí nejspíš vytvořit „úřednickou vládu“ na přechodné období – a budou doufat, že vydrží až do řádných voleb (únor 2018). Jenže to je nejspíš pouhý sen. Hnutí Pěti hvězd, které slibuje odchod Itálie z eurozóny a má jasně našlápnuto k volebnímu vítězství, již v noci v Římě oslavovalo.

A Brusel to viděl. A mlčel. Euforie s Van der Bellenem vše rázem vrátila do noční můry. Právem. Tohle je totiž věc zcela nesrovnatelná. Pokud Itálie odejde z eurozóny – a její hospodářství nic jiného nezachrání – padne nejspíš celý projekt eura. Pro další existenci EU v současné podobě to bude mít ještě dramatičtější efekt. A to ONI vědí.

Vedle Brexitu jde o nejdramatičtější událost tohoto roku. Evropská centrální banka (šéfuje jí Ital) už ihned oznámila, že bude jako šílená dál kupovat bezcenné dluhopisy italské vlády. To krizi ovšem jenom prohloubí. Jakmile se dostane k moci Hnutí Pěti hvězd – je to pro Evropskou unii totéž, jako vítězství Donalda Trumpa pro Spojené státy. Jak ale vidíme i za mořem – ONI se jen tak nevzdají.

Striptýz „západní demokracie“

Udělají cokoli. Právě dnes začal Nejvyšší soud v Londýně „projednávat Brexit“. Jinými slovy metodu, jak zabránit lidovému rozhodnutí o vystoupení Británie z EU. Lze předpokládat, že potvrdí skandální „rozsudek“ nižší instance a vláda bude muset připravit „zákon o odchodu“ – a nechat si ho schválit parlamentem. To může ještě znovu oddálit „aktivaci“ patřičného ustanovení, které premiérka Tereza Mayová oznámila na březen. A zase se všechno povleče – s nadějí, že to „vzpouru“ nakonec“ uvláčí k smrti.

Shodou okolností začalo současně v Michiganu „přepočítávání hlasů“, jímž chce washingtonský establishment zkomplikovat Donaldu Trumpovi převzetí prezidentského úřadu (20. ledna) – nebo jeho nezpochybnitelné vítězství alespoň zpochybnit. Vědí, že přepočítávání nic nepřinese, ale lze jím získat – čas. Tak, aby „volitelé“ nemohli 19. prosince odevzdat své hlasy pro Trumpa – a vše případně dostal do rukou Kongres.

Současně pokračuje neslýchaný tlak na volitele, aby hlasovali proti rozhodnutí voličů. Vznikla k tomu již „největší petice v dějinách USA“. Podepsalo ji na čtyři milióny „ohrožených kavárníků“. Mají k tomu dokonce úchvatné heslo: Prý by šlo o „popření demokracie v zájmu demokracie“. Svlékání totalitního systému v demokratických kulisách nemůže být dokonalejší.

Nebát se – a nepodvolit

Podaří se JIM to? Zastaví machinacemi, podvody a rozválcováváním volebních výsledků „lidovou vzpouru“? Věří v to. Doufají. Nic jiného jim nezbývá. Mediální stroje na manipulováním veřejností totiž zjevně přestávají fungovat. Dílčí vítězství – jako je to Van der Bellenovo – budou jen zesilovat odhodlání těch, kteří s nimi již chtějí zatočit.

Paradoxně je tak pravděpodobně dobře, že Norbert Hofer neuspěl. Pokud by po Brexitu a Trumpovi bylo nyní na stejné vlně Rakousko i Itálie, mohli bychom podlehnout omylu, že je vyhráno. A mohlo by to „demobilizovat“ propukající vzpoury po celé Evropě. Nic vyhráno není. Ani zdaleka. Před rozhodujícími volbami v příštím roce ve Francii a v Německu (ostatně i u nás) je dobré si to uvědomit.

ONI jsou ještě nesmírně silní. Budou teď kličkovat – a hrát komplikované šachové partie. ONI proti NÁM. Něco jako referendum už hned tak nepřipustí. Budou spoléhat na to, že volební systémy parlamentních klání jsou nastaveny tak, aby lidovou vzpouru rozmělnily. Nebo aby se v těch dvoukolových prezidentských vytvořily efekt, který s takovou jasnozřivostí popsal nedávno Michel Houellebecq v románu Podvolení.

Rodí se politika – a ONI tomu nezabrání

Román je o tom, jak se z Francie stane islámský stát. Příběh se odehrává roku 2022, kdy politické strany ve volbách raději podpoří fiktivního kandidáta strany zvané Muslimské bratrství, aby se prezidentkou nestala šéfka Národní fronty Marine Le Penová. Možná se na předpremiéru podíváme již na jaře příštího roku.

Ale navzdory tomu všemu ve skutečnosti nemají šanci. ONI. Jejich problém je, že „vzpoura davů“ je autentická a vyrůstá odspodu. Z konkrétních nikoli vymyšlených zájmů. Rodí se tak před jejich zděšenýma očima politika, kterou už měli za zavražděnou. Nemohou vyhrát. Jde jen o to KDY a JAK je lidový hněv smete. Vše se rozhodne v příštím roce. A kdyby se JIM podařilo „čas“ ještě trochu „pozdržet“ – o to tvrdší a možná i nebezpečnější podoby bude mít lidové „nepodvolení“.

Proč to tak je? Pokud to někoho opravdu zajímá, není třeba číst bestsellery z Francie. Před několika dny o tom vyšla kniha také u nás. Jmenuje se Smrt ve věži a napsal ji autor tohoto textu. Pokud ji nemůžete ve vašem knihkupectví sehnat (jak mi píše tolik lidí), znovu odkazuji na možnost získat ji přímo u nakladatele (www.daranus.cz).

Ale nejde už naštěstí zdaleka jen o „věštecké“ knihy. Realita je ještě daleko dynamičtější – a už ji sotva co zastaví. Van der Bellen zcela určitě ne. Ani „Mutti“ Merkelová a její poskoci v Bruselu a současných evropských vládách včetně naší. Tu Renziho italskou už k nim naštěstí počítat nemusíme.

Svítání vždycky začíná po nejhlubší noci. Křesťané, prožívající právě další advent, to vědí už dva tisíce let. 

Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Jozef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Václav Hošek: Zločinec není našinec

7:34 Václav Hošek: Zločinec není našinec

Společnost je rozdělená, covid znepřátelil rodiny na život a na smrt. Tak tohle se nám snaží namluvi…