V Nizozemsku proběhlo lidové hlasování. V demokracii by to měla být běžná věc. Přesto se referenda vláda i Brusel dlouhé týdny obávaly. Jednak proto, že s plebiscitem v této zemi mají špatné zkušenosti, jednak že nový zákon umožnil zdejší veřejnosti hlasovat o něčem, co je půl miliardě ostatních ovládaných moudře zapovězeno. Bez ohledu na to, že „názor lidu“ ani v zemi tuli-pánů-politiků není pro vládu závazný. Jak by mohl být? Žijeme přece v EU v jedenadvacátém století.

Kardinální otázka

Organizátoři položili lidem jednoduchou otázku, zda souhlasí či nesouhlasí s asociační dohodou EU-Kyjev. Připravil ji Brusel a již se podle ní „jede“, přestože ratifikace členskými státy EU ještě nebyla dokončena. Maličkost. Tak se to dělá přece vždycky. Mutti Merkelová něco „vymyslí“, Evropská vláda (tzv. Komise) podle toho připraví patřičné dokumenty k nařízení či zákonu – a „suverénní“ vlády či parlamenty v guberniích (dříve státy) jim to poslušně a s pukrletem přiklepnou. Tak i v Nizozemí. Tamní vláda i parlament už „smlouvu“, jak jinak než souhlasně, projednaly.

Jenže zase to nešťastné referendum... Dvě třetiny Nizozemců v něm na položenou otázku odpověděly NE: přidružení Ukrajiny k EU nechceme. Takový výsledek se předpokládal. Ani cinknuté průzkumy veřejného mínění by to už nedokázaly zvrátit, tak jednoznačně byla veřejnost rozhodnuta.

Jedinou otázkou bylo, zda bude plebiscit platný. Má totiž limit 30 % voličské účasti a k „evropským záležitostem“ (například volby do Evropského parlamentu) se i v této zemi vyjadřuje něco mezi deseti až dvaceti procenty lidí. Ostatní vědí, že je to úplně zbytečné. Tentokrát však překvapení: K urnám přišlo o víc než dvě procenta nad limit. Referendum je tedy platné.

Co bude dál? To je právě ta kardinální otázka, kterou ovšem vládci unie už párkrát vyřešili. V demokracii by to otázka nebyla. Lidé rozhodli – a basta! Už to, že to otázka je – a zcela kardinální – vypovídá dostatečně o tom, v jakém společenství jsme se to ocitli po roce 1989 (respektive 2004, kdy jsme formálně k EU přistoupili). Odpovězme však rovnou: Papaláši to, jako vždycky, nějak obejdou. Neboli ta „kardinální otázka“ má jinou podobu, než je ona jednoduchá z plebiscitu. Nikoli ANO, nebo NE: Ale JAK?