Petr Hájek: Vláda chce obnovit odvody branců do armády, která neexistuje

Vláda chce opět zavést odvody branců do armády. Navrhuje to ministerstvo obrany v novele branného zákona. Vedle obludného útoku na státní rozpočet skrze dramaticky narůstající finanční požadavky NATO, jde o další pokus, jak z nás „vojenskou cestou“ vycucat miliardy, které opět vyhodíme do kanálu. Přičemž je třeba souhlasit s tím, že bojeschopní muži by se měli naučit zacházet se zbraněmi. Ale z úplně jiných důvodů.

Stojíme opět na prahu války?

Za normálních okolností by na povinném vojenském výcviku občanů nebylo nic tak divného. Představa „konce historie“ z počátku devadesátých let byla samozřejmě uměle vytvořenou iluzí. Po 11. září 2001 bylo už definitivně jasné, že Západ s válkou dál počítá jako s hlavní metodou k upevnění „vedoucí úlohy“ Spojených států při přípravě Nového světového pořádku (NWO). Války v Afghanistánu, Iráku, bombardování Srbska, krvavé státní převraty v arabských zemích ústící do nekonečných občanských válek, jako jsou ty současné v Sýrii, Iráku či na Ukrajině, slouží právě tomuto cíli.

Evropská unie se podle příkladu světového vůdce Ameriky začíná bát svých občanů. Chce jim zabavit i ty zbraně, které ještě mezi nimi jsou. Navrhuje například, aby i lovecké spolky dostávaly kulovnice a brokovnice pouze na aktuální „loveckou zábavu“ – a poté je opět uložily do státem střežených zbrojnic.

Již několikrát se svět pohyboval na hraně, za níž se šklebila propast velkého mezinárodního válečného konfliktu – možná dokonce celosvětového. Málo o tom víme, protože mediální blokáda takových informací je téměř totální. Něco jako „výchova před Verdunem“ naruby. Teprve státní převrat na Ukrajině nám přiblížil situaci, kterou milióny lidí v jiných oblastech světa znají jako každodenní realitu: Představa, že žijeme v míru, je utopie, mystifikace, podvod.

Opak je pravdou. 11. září 2001 válka začala a už se jen stále více šíří. To, že nám na hlavu zatím nepadají bomby jako třeba nedaleko odtud ve Slavjansku či Doněcku, je spíše šťastná shoda okolností. Amerika zbrojí jako nikdy předtím a již zcela nezakrytě k tomu používá starý římský „argument“, bonmot z pekla: Chceš-li mír, připravuj válku. Je to samozřejmě lež, nic než stará imperiální mystifikace. Onen „mír“ má ve skutečnosti nastat až poté, co NWO válka skončí.

Armáda – znak státní suverenity

Je-li na tom svět právě tak, nebylo by divu, že by se zodpovědná vláda začala intenzivněji zabývat stavem ozbrojených sil naší země. Ten podmiňovací způsob je však podstatný: Mělo by to smysl, kdyby většina politické reprezentace na NWO nespolupracovala. A především - kdybychom byli pány ve své republice. Jedna z hlavních charakteristik suverénní země je přece právě schopnost postarat se o svou vnější i vnitřní bezpečnost – tedy mít kvalitní loajální policii a obrany schopnou armádu.

Nic takového však již není. Formálně sice svůj stát nadále máme, ale naše možnosti svobodně na základě demokratických procesů rozhodovat o jeho osudech jsou prakticky nulové. Vstupem do Evropské unie, ale především přijetím Lisabonské smlouvy, jsme o suverenitu na svém území zcela přišli. Tolik oslavovaný takzvaný schengenský prostor nám nakonec vzal i hranice – takže teze o jejich obraně je jenom smutný vtip z dávných časů.

Vzpomínám, jak si prezident Václav Klaus zoufal, když jako nejvyšší velitel ozbrojených sil byl bezmocný proti destrukci české armády. Když bez možnosti účinně zasáhnout musel přihlížet, jak také vlády ODS ničily její někdejší bojeschopnost a měnily ji na „expediční sbor“ pro formální „spojenecké“ krytí amerických dobrodružství – občas pod hlavičkou NATO – ve vzdálených „koloniích“.

Podpis Lisabonské smlouvy, k němuž prezidenta donutil Ústavní soud a vlastně celá tehdejší politická reprezentace, jež ji v parlamentu nadšeně přijala, byl definitivní tečkou za naší státní samostatností. Od té chvíle se stala armáda jen drahým haraburdím, ideálním maximálně pro skvělé obchody přátel Miroslava Kalouska, nebo naopak jeho byznysových protivníků. Armáda, složená z několika jednotek specializovaných na potřeby „expedičních“ dobrodružství, případně na pomoc při povodních, je nesmysl. Armáda generálů a plukovníků, je dnes pouze astronomicky drahý přívěsek uměle udržované iluze státu.

Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!

Tak zněl pokřik v pražských ulicích v mobilizační předmnichovské době. Československá republika tehdy po krátké době samostatné existence zápasila poprvé a naposledy vážně o svou suverenitu. Vzdala to, přestože měla armádu skutečně kvalitní – a především odhodlanou. Nic z toho dnes není. Ani suverenita, ani armáda – a proto také žádné občanské odhodlání.

Šílený požadavek, aby naše zadlužená země pomáhala plnit prázdnící se kasičku jednoho křídla amerických ozbrojených sil s ironickým názvem NATO, je vrchol pokrytectví. V jeho čele, jak jinak, stojí opět Miroslav Kalousek a jeho TOP 09. A pokud k tomu využívá „severoatlantické argumentace“ války na Ukrajině, kterou Západ fakticky rozpoutal, jde o požadavek vysloveně nechutný a cynický

A do toho nyní přichází ministerská novela o obnovení odvodů. A téměř nikdo si toho nevšímá. Vytváření záložního sboru české armády – která neexistuje – je vskutku kuriózní kousek. Shodou okolností je zarámován ještě kuriózněji:

Současný vrchní velitel ozbrojených sil se věnuje mediálním tragikomickým hradním show se „splácením“ biliónového státního dluhu rozstříháním dluhopisu na jeden milión korun, na nějž „přispěl“ částí svého platu a „drobnými“ od miliardáře, ministra financí. Současně však pan prezident požaduje navýšení hradního rozpočtu o dalších patnáct milionů na klobásky a pitivo, bez něhož se chod nejvyšší státní instituce dosti pravděpodobně zastaví. Pokrytectví na druhou.

Bezbranní

Miloš Zeman a jeho ministr financí mají přitom před očima poměrně snadnou cestu, jak opravdu přispět státnímu rozpočtu v těžké situaci těžkého zadlužení: Nefunkční zbytky armády prostě zrušit. Stejně jako úřad, který se kdovíproč setrvačností stále jmenuje ministerstvo obrany. A naše spojenecké závazky? Ty plňme podle staré české tradice: Odvádět sto dvacet volů či jinou podobnou platbu v podobě dvou procent HDP do peněženky amerického NATO. Aby se neřeklo.

Vedle toho je tu ovšem ještě další způsob, jak se připravit na situaci, v níž bychom náhle dostali možnost opět bránit svou suverenitu, kterou, jak my optimisté doufáme, dříve či později opět nabudeme: Podobně jako ve Švýcarské konfederaci ozbrojit bojeschopné muže. Dát jim zbraně, na něž si dali ze svých daní. Učinit bezbranné občany silnými. Pak by požadavek na jejich výcvik byl regulérní.

Jenže, jak víme, pohyb jde právě opačným směrem. Evropská unie se podle příkladu světového vůdce Ameriky začíná bát svých občanů. Chce jim naopak zabavit i ty zbraně, které ještě mezi nimi jsou. Navrhuje například, aby i lovecké spolky dostávaly kulovnice a brokovnice pouze na aktuální „loveckou zábavu“ – a poté je opět uložily do státem střežených zbrojnic.

Tudy cesta určitě nevede. Bohužel. Avšak požadavek na zrušení směšného a fantasticky drahého „tělíska“, které stínuje někdejší skvělou československou armádu z dob samostatnosti republiky, je daleko realističtější. Politická strana, která by byla schopna jej formulovat a začít prosazovat, by se jistě nesetkala s nulovou podporou veřejnosti.

Jen by si musela dávat hodně pozor na pražskou ambasádu Spojených států. Ale to po pádu Nečasovy vlády už každé politické seskupení snad dělá tak jako tak, nejde-li o spolek sebevrahů. Tedy kromě těch od Kalousků a Schwarzenbergů. Páté kolony musejí mít přece nějaké výhody. Proč by to jinak dělaly?

Publikováno se souhlasem vydavatele.