Socialisté prohráli spor s advokátem, který pro ně vysoudil (legálně zcizil státu) Lidový dům – slepici-obryni, snášející zlatá vejce. Nezaplatili mu však za tento eskamotérský kousek (směšnou) dohodnutou částku, protože když už slepici měli, tak proč, že jo? Snažili se po dlouhá léta ze svého závazku různě vycouvat, nabízeli mimosoudní vyrovnání v podobě zhruba poloviny dlužné částky a tak dále a tak dále.

Jenže jim to, jako zázrakem, nebylo nic platné. Městský soud v Praze po dvanácti letech tahanic dospěl k šokujícímu závěru, že dluhy musí platit nejen chudáci dnes a denně ožebračovaní lichvářskými úvěry a poté guerillami zabavovačů majetku, ale také mocné a bohaté politické strany. Navzdory tomu, že jsou právě ve vládě – kam se dostaly právě i díky tomu, že neplatily své dluhy a peníze používaly na bombastické předvolební kampaně a svůj luxusní rozmařilý provoz.

Ziskem Lidového domu se Sociální demokracie dostala do zcela nesouměřitelné pozice vůči ostatním politickým stranám

Zděšení soudruzi teď zasedají a radí se. Nakonec, nastojte, dojdou k fascinujícímu závěru, který má rozměr hrdinského eposu: Jsme takoví frajeři, že přestože nás soud pravomocně odsoudil, tak zaplatíme. To koukáte, občané, kteří tak musíte denně činit bez heroických gest, jinak zmizíte v lochu! Ale to není všechno. My, kteří jsme si již tak navykli na velkopanské „zdroje jsou“ (Špidla), budeme šetřit! No není to velkolepé? Kdo by to, od nadlidí, čekal?

Najednou

Najednou se také proto v hlavních médiích rozvinula fantastická (amorální) diskuse na téma morálnosti či nemorálnosti rozsudku. Ten ovšem pouze (pozdě ale přece) napravil nejen nemorálnost, ale také bezpráví, jež mocná politická mafie uplatnila vůči jednomu skandalizovanému osamělému muži, poté, co jí dostal k luxusnímu majetku a nechtěl „zapomenout“ na takovou prkotinu, jakou je „odměna za práci“. Holt socialisté.