Likvidace svobody projevu a centrálně řízená manipulace politické diskuze se jim pochopitelně nelíbí. Jenže pokus o řešení naráží na dogmata pravicové ortodoxie – soukromá korporace si přece může dělat, co chce, a stát ji nesmí omezovat. Však taky není náhodou, že fanatičtí neomarxisté najednou objevili neuvěřitelnou citlivost pro ochranu soukromého vlastnictví, žel však pouze pro ochranu vlastnictví několika největších světových korporací.

Výsledkem je pochopitelná nervozita a pokusy nějak se dilematu vyhnout. Luboš Zálom apeluje na svědomí manažerů Facebooku a Karolina Stonjeková tvrdí, že jí vlastně vadí jen to, že se představitelé Facebooku schází se zástupci německé vlády. Dobré pokusy, ale nefunguje to. Manažeři Facebooku jsou ze stejného těsta (a mnohdy ze stejných rodin) jako aktivisté multikulturních neziskovek, takže by jednali zcela stejně i bez kontaktů s německou vládou. Navíc si dokázali vyvinout vlastní systém morálního hodnocení, podle kterého je dobré všechno, co poškozuje normální pracující a špatné všechno, co zvyšuje jejich životní šance.

Proti tomu stojí druhý názorový proud, který má řadu příznivců a jehož v tuto chvíli nejviditelnějším představitelem je Václav Klaus junior, který jasně napsal, že chování korporace je nepřípustné a pustil se do přípravy odpovídajícího zákona.

Tím se dostáváme k prvnímu jádru problému. Lidé, kteří se zcela naivně řídí selským rozumem a kteří o politice moc nevědí, ti dobře rozumí tomu, že když hospodský vykáže ze své krčmy hosta, co vedl hloupé řeči, je to něco úplně jiného než když nadnárodní korporace manipuluje politickou debatu ve většině evropských zemí. Lidé, kteří jsou o něco vzdělanější a sofistikovanější, ti naráží na problém – poučky nepočítaly s tím, že by korporace mohla být větší hrozbou pro občanské svobody než stát. A potom jsou lidé ještě přemýšlivější, kteří se snaží hlouběji pochopit smysl oněch pouček.

Pokusím se tedy posunout některé čtenáře z úrovně 2 do úrovně 3. Pak bude jasné, proč z požadavků na ochranu občanských svobod a na ochranu soukromého vlastnictví vyplývá nejen možnost, ale i přímo nutnost zasáhnout proti korporaci, která se dopouští svévolné cenzury.