Dámy a pánové, spoluobčané, vlastenci,

žijeme v čase, kdy se naše civilizace dostala do konfliktu s civilizací islámskou, a rozhodně není jisté, zda se nějaké části naší civilizace podaří přežít. Podle toho, co víme ze západní Evropy, je představitelné, že pražské kostely budou zhanobeny a přeměněny na mešity, že památky na naše vlastní dějiny budou zbourány, že místo zvonů bude zaznívat volání muezzina a že naše tradice a zákony budou nahrazeny islámským právem šaría. Netvrdím, že se to stane, ale rozhodně to je jedna z možností dalšího vývoje.

Když na to upozorňuji, dostávám občas námitku, že proti hodnotám muslimských agresorů prý nedokážeme postavit žádné naše hodnoty. A za těmi námitkami je často představa, že když soupeříme se někým, kdo mentálně setrvává ve starověku, že se musíme vrátit alespoň do ranného středověku.

• Že proti jejich dogmatům musíme postavit naše dogmata
• Proti jejich otroctví musíme postavit nevolnictví
• Proti kamenování postavit upalování

Možná vás napadá, jestli by potom vůbec mělo smysl takovou civilizaci bránit. Ale jde ještě o něco jiného – jestli bychom v takovém případě měli naději na úspěch. Protože tato ultrakonzervativní námitka v podstatě říká: pojďme zahodit to, v čem jsme silní a mnohem lepší, a pojďme se zaměřit na to, v čem je silnější islámská civilizace.

Hájit naší civilizaci, to znamená něco jiného. Znamená to: