Stávající řešení vypadá takto: Státy si vezmou bankovní půjčky a věřitelským bankám nabídnou právo převzít některé vládní pravomoci, včetně privatizace majetku. Takto získané peníze vloží do unijního fondu, a z toho si je pak podruhé vypůjčí. Podrobnosti navrhované transakce ve svých článcích popisuje europoslanec Ivan David.

Takové schéma je samozřejmě nepoužitelné. Kdyby chtěla Itálie a další státy prodat majetek, mohly by to udělat rovnou. Nepotřebovaly by k tomu složitý mechanismus unijních fondů.

Když přihlížíme tomuto dalšímu unijnímu debaklu, mohli bychom nabýt dojmu, že EU je v něčem podobná státu. Vezme peníze lidem nebo jiným menším celkům, část rozkrade nebo utratí za úředníky, a zbytek jim zase rozdá nazpět. Pokusím se vysvětlit, proč jde ovšem o principiálně jinou záležitost. Národní stát není nadnárodní gigant.

Už od středověku fungují státy tak, že panovník na určitém území zajistí bezpečnost, vydává zákony, případně pečuje o cesty a další infrastrukturu, podporuje jednotnou kulturu a vzdělanost. V posledních staletích si státy osvojují stále další a další funkce a pravomoci. Mnozí kritizují, že je to nesprávné a nebezpečné pro občanské svobody, ale to není tématem tohoto článku.

Podstatné je, že hodnoty vznikají ve spolupráci státu a soukromníků. Stát vytvoří prostředí a soukromník v něm založí firmu. Využívá bezpečných poměrů, stabilní měny, dobrých silnic, vzdělané pracovní síly, fungujících soudů, zdravotnictví a mnoha jiných věcí, bez kterých by hospodaření vůbec nepřicházelo v úvahu.