Na současném dění kolem prezidenta je nejskvělejší to, že jej můžeme úplně ignorovat. Bez ohledu na to, co ti lidé povykují na kterém náměstí, nebude to mít ani ten nejmenší vliv na naše životy.

Nicméně je zajímavé to pozorovat. Co vede desetitisíce lidí k tomu, že místo aby byli někde na horách nebo třeba doma s knížkou, jedou na demonstraci. To vlastně žádná záhada není. Ti lidé si prostě vytvořili návyk. Potřebují každých pár měsíců znovu zažít tu atmosféru. To napětí. Ten pocit, že tvoří dějiny. Že jsou u toho. A okázale ten pocit předvádět. Podívejte se, jak jsme skvělí! Podívejte se, jak jsme sexy. Až po tři redaktorky, které se na internetu vytahují, že při prezidentovi projevu vlhnou (nevymýšlím si!). A tenhle pocit si jde naproti s neziskovkami, které se živí tím, že takové akce organizují. Podobně, jako si jdou dealeři drog naproti se závislými narkomany.

Zajímavější otázka, jak je možné, že jim stačí tak ubohé zdůvodnění. Jediný důvod k masové demonstraci je ten, že ministr napsal neformálnímu spolupracovníkovi prezidenta, že bude tvrdě usilovat o prosazení svého požadavku. No a co jinému měl dělat? Měl mu psát, že mu na té věci nezáleží? Ta záležitost je neuvěřitelně banální. Jak je možné, že jim to stačí?

A tady se rýsuje odpověď, které vede k jádru věci. Nezáleží na tom, co se děje. Záleží na tom, jaké emoce to vyvolává. Jestli ta nanicovaná esemeska vyvolá stejné emoce jako únos či vražda prezidenta, pak je to stejně důležité jako únos či vražda prezidenta.