Lidé nepovstanou, protože si spočítají, že je lepší se spokojit s mizernou vládou než riskovat všechny hrůzy revoluce (včetně brutálního potlačení). Můžeme mluvit o tom, že lidé jsou neorganizovaní, nejednotní, nedokážou se domluvit, možná ani nemají úplně společné cíle apod. Ale to všechno jsou vlastně jen technické podrobnosti.

Rozhoduje něco jiného. Vládnoucí vrstva je přece ta, která má moc nad členy ovládané třídy. To vyplývá ze samotné definice. Kdyby tu moc neměla, tak by nebyla vládnoucí vrstvou. A pokud má nad těmi dole moc, potom jim může zabránit v tom, že by snad povstali nebo dělali jiné problémy.

Moc vládnoucí elity nad obyčejnými lidmi není nikdy neomezená. V dějinách tomu bývá většinou tak, že nejdřív proběhne konflikt a potom se situace ustálí. Ti nahoře si vyzkoušeli, že ty dole už nedokážou víc zmáčknout. Buď bude přibývat výbuchů zoufalého násilí nebo se životy těch dole zhroutí natolik, že nebudou schopni pracovat pro panstvo. Dojdou tedy k závěru, že je lepší spokojit se s mírným útlakem, a dokonce těm dole občas něco poskytnout.

A ti dole si zase vyzkoušeli, že víc nedokážou vybojovat ani vyvzdorovat.

Za takových okolností pak vzniká společenská smlouva mezi sociálními vrstvami – ona tichá nepsaná a nevyřčená domluva, kterou nikdo nedokáže definovat přesně, ale všichni ji nějak respektují. V Evropě nejčastěji říkala něco v tom smyslu, že horní vrstva se zavazuje bránit ty dole před vnějším nepřítelem, zajišťovat řád a stabilitu a pěstovat vzdělanost. Dolní vrstva zase ohnula hřbety a trpělivě dřela, aby uživila ty nahoře. Ani jedni to nepokládali za ideální, ale všichni s tím dokázali žít.