Nahlédneme-li do Trestního zákoníku, potom se v paragrafu 332 píše v souvislosti s trestným činem podplácení, cituji: „Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, nebo kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.“ Konec citátu.

Pokud šlo skutečně pouze o kupování si loajality stranických kolegů, pak je sporné, zda lze mluvit o korupci a podplácení. Maximálně v případě, že bychom přijali za vlastní údajný Bártův záměr přispět k lepšímu podnikání firmy ABL vstupem Věcí veřejných do sněmovny. V této souvislosti se však zatím nepodařilo prokázat, že by ABL z volebního úspěchu zmiňované strany nějak profitovala. Jak z úst Kristýny Kočí, tak i Jaroslava Škárky nezazněla slova o tom, že by se je Bárta snažil ovlivnit v souvislosti s prosazováním právních norem, které by mohly přinést firmě ABL hmatatelný zisk. V neposlední řadě se neobjevil jediný důkaz o tom, že by na vyplácení zmiňovaných osob použil peníze z veřejných zdrojů.

Tím nechci Bártovo chování obhajovat. Předání peněz totiž nepopírá a málokdo mu může věřit, že šlo o přátelskou finanční výpomoc. Navíc člověk s jeho zkušenostmi ze světa byznysu by jen obtížně půjčoval spolustraníkům bez jakéhokoli jištění pouze na čestné slovo a ještě k tomu beze svědků. Nejblíže pravdě může být skutečnost, že si chtěl skutečně zajistit jejich loajalitu. Jak se sám přesvědčil, v některých případech na to peníze nestačí. Politika totiž není svět firemního byznysu, kde si šéf může v určitých mezích vynucovat chování svých podřízených podle toho, jak se mu to hodí. Navíc bylo veřejným tajemstvím, že předseda Radek John byl nastrčenou figurou a že o všem zásadním rozhodoval sám Bárta.
Rovněž nebývá obvyklé, aby se někteří vybraní představitelé Věcí veřejných scházeli v domě patřícím jejich neformálnímu šéfovi, kde nemá strana oficiální sídlo, ani žádné prostory a tam v úzkém kruhu rozhodovali o všem podstatném. Přesněji řečeno, z dostupných informací je zřejmé, že Bárta autoritářským způsobem diktoval, kdo co má dělat a to i směrem k ministerstvům, která spadala pod Věci veřejné. Regulérní stranické orgány včetně předsedy pak sloužily spíše jako kulisa, která dodávala takovémuto pojetí politiky punc legitimity a demokratičnosti.