Mandát totiž nezanikám tím, že by o tom rozhodla nějaké politická strana, případně výrok soudu. Není-li dolní parlamentní komora z nějakého důvodu rozpuštěna, nebo se jednotlivec nestal senátorem či prezidentem, záleží pouze na jeho uvážení. Roman Pekárek využil rezignace Petra Tluchoře a nastoupil na jeho místo jako náhradník. Tuto pozici mu určili voliči, kteří podpořili kandidátku občanských demokratů ve sněmovních volbách a Pekárka pomocí preferenčních hlasů neodsunuli někam na její konec. Naopak zůstal těsně před branami sněmovny a nyní do ní vkročil.

Stalo se tak v momentu, kdy vláda bojovala o svoji existenci. V ten moment nemohla ODS sice zabránit Pekárkovi v přijetí mandátu, ale mohla se od něj jednoznačně distancovat. Jednak tím, že by ho vůbec nepřijala do svého poslaneckého klubu a zároveň by jednoznačně odmítla jeho podporu pro koaliční kabinet. Správné gesto učiněné ve vhodnou dobu by oslabilo polemiku o tom, že vláda vyhlašující boj proti korupci si zajišťuje další existenci pomocí poslance nepravomocně odsouzeného právě za korupci.

V momentu, kdy vláda přežila hlasování o důvěře a překonala senátní veta týkající se důchodové reformy a církevních restitucí, nepůsobí snaha o distancování se od Pekárka příliš věrohodně. Dochází k němu totiž v momentu, kdy občanští demokraté prakticky nic neriskují. Testem při důležitých hlasováních si ověřili, že jsou schopni dát dohromady potřebnou většinu i bez Pekárka. Takže ho mohli vyzvat k odchodu ze strany, ke složení mandátu a zároveň prohlásit, že budou hlasovat pro souhlas s trestním stíháním, který je nezbytný pro pokračování soudního líčení u odvolacího soudu.