Takovýmto způsobem čelila obhajoba názoru obžaloby, že při nákupu akcií Mostecké uhelné společnosti se zmiňovaní manažeři dopustili podvodu, porušení povinností při správě cizího majetku a následně i praní špinavých peněz. Mělo k tomu dojít tím, že postupně převedli necelých šest miliard korun z účtu Mostecké uhelné na konto dceřiné společnosti v Lichtenštejnsku. Z nich potom měli financovat pořízení akcií přes nastrčenou firmu, která je pro ně skrytě kupovala. V této souvislosti se dokonce objevil výrok, že kupci nemuseli ze svého investovat prakticky ani korunu.  

 

Švýcarské policii a prokuratuře se podařilo postupně rozkrýt celou sérii firem a účtů, přes které putovaly peníze vyvedené z dolů, které mohly sloužit právě k už zmiňovanému nákupu akcií. Nebýt její aktivity, patrně by se o podivnou privatizaci nikdo nezajímal. Česká republika byla opakovaně žádána o součinnost. Většinou marně. Částečně k tomu přispěla nečinnost pražského vrchního státního zastupitelství, částečně rozdílný pohled na pojetí privatizace českýma a švýcarskýma očima.  

 

Názorně se to potvrdilo i při jednání před soudem v Bellinzoně. Obhajoba trvá na tom, že v devadesátých letech minulého století nešlo o nic neobvyklého. Obžaloba naopak připomíná slova bývalého prezidenta Václava Havla o mafiánském kapitalismu. Ten podle Havla vznikal právě po pádu komunistického režimu a charakterizovala ho korupce, demoralizace a ztráta smyslu pro mravnost.  

 

V této souvislosti by nemělo zapadnout podezření na korupci, která měla privatizaci Mostecké uhelné společnosti provázet. Řeč je o neobvykle vysoké provizi, která skončila na účtech lidí majících vazby na Stanislava Grosse.  

 

Výrok švýcarského soudu může výrazným způsobem změnit pohled na některé privatizační praktiky, které byly v Česku považovány za normální a v mezích zákona. Pochopitelně za předpokladu, že se přikloní k názoru obžaloby a že stejně rozhodne i odvolací soud.