Z příslušné normy totiž automaticky nevyplývalo, co by mělo být hrazeno ze zdravotního pojištění a za co by si pacient mohl připlatit. Upravovala to až vyhláška, což je podle soudců špatně. Podle nich jde o prováděcí předpis a nikoli o zákon, tak jak to vyžaduje ústavní pořádek.

Z toho se dá logicky vyvodit, že pokud by tato záležitost byla řádně legislativně ošetřena, sociální demokraté by se stížností uspět nemuseli. Jejich reakce na verdikt Ústavního soudu se poněkud míjí s realitou. Konkrétně stínový ministr zdravotnictví Svatopluk Němeček hovořil v této souvislosti o dobré zprávě pro české pacienty, že o jejich léčbě bude i nadále rozhodovat zdravotní stav, a nikoliv stav bankovního konta. Není to pravda.

O peníze ve zdravotnictví jde až v první řadě. Česká republika není zemí neomezených finančních možností, proto může na zdravotnictví vynakládat jenom určitý balík peněz. A i kdyby se v dohledné době podařilo zajistit, aby se s ním zbytečně neplýtvalo a aby nebyl systematicky rozkrádán, zdaleka to nestačí k tomu, aby bylo možno financovat špičkovou a nejmodernější péči v celoplošném rozsahu. To neexistuje nikde na světě.