Občanští demokraté mohou naopak naplňovat plán na vznik velmi mocného ministerstva, alespoň, co se týká rozsahu kompetencí a zároveň rozhodování o toku peněz. Ať už do, dejme tomu, energetiky nebo do budování silniční a železniční sítě. I když z pohledu občanských demokratů je to spíše možnost teoretická. I když plán na sloučení dostává souhlasem vlády konkrétnější rozměr, přesto jde o změnu v horizontu spíše několika let. Nestane-li se něco mimořádného, potom by mělo velké ministerstvo začít fungovat až po řádných sněmovních volbách, po kterých by ODS měla skončit v opozici. Takže připravuje změnu spíše pro sociální demokracii.  

Zároveň se tak neděje na základě nějakých mimořádných okolností, které by kabinet nutily bezprostředně jednat. Ve hře jsou sice údajně miliardové úspory, ale v praxi není jisté, zda případné změny skutečně sníží celkové náklady na provoz státu. Lze si dobře představit rušení či slučování některých odborů na ministerstvech. Zároveň může dojít k přesunu této agendy na jiné úřady. V neposlední řadě je mohou vykonávat soukromé firmy, kterým za to bude muset stát platit. A v konečném účtování není až tolik podstatné, z jaké rozpočtové kapitoly se to uhradí. Důležitější je celková suma. Pochopitelně návrh, který schválila vláda, je doprovázen částkami, které vyjadřují plánované úspory. Nakolik jsou reálné, to nelze v praxi ověřit.  

Proto nelze vyloučit, že kdyby ke slučování skutečně došlo, mohlo by být dražší, než kdyby kabinet s ministerstvy a dalšími úřady vůbec nehýbal. Je potřeba zdůraznit, že úvahy o změnách se objevily v momentu, kdy ODS velmi usilovala o zachování vlivu na ministerstvo dopravy. Byť byl v jeho čele formálně člověk nominovaný LIDEM, byl Pavel Dobeš spíše považován za ministra, hájícího zájmy občanských demokratů. Mohlo tak jít o taktiku nejsilnější vládní strany, jak tento resort zachovat ve sféře svého vlivu i po vynucené Dobešově rezignaci. Takže motivace mohla být prvotně spíše politická než ekonomická.  

Vzhledem k tomu, že se budou muset kvůli spojení ministerstev měnit zákony, které se nějakým způsobem dotýkají kompetencí resortu dopravy a průmyslu, může jejich spojování zůstat pouze na papíře. Na něm by už dávno měla být důkladná analýza toho, co obě ministerstva dělají, v čem se jejich činnost překrývá a v čem například doplňuje. Z ní by se potom mohlo vycházet při úvahách, zda spojení úřadů dává vůbec nějaký smysl. Přitom právě tento postup politickou debatu nedoprovázel.  

Zároveň je třeba upozornit obecně na nechuť úřadů šetřit. Názorně o tom vypovídají podklady, které dostala v loňském roce Národní ekonomická rada vlády. Týkaly se možností škrtat ve výdajích. Z návrhů, které dodaly jednotlivé instituce, vyplynulo, že do roku 2014 lze ušetřit necelé dvě miliardy, což je v porovnání s více než bilionovými výdaji státního rozpočtu směšná suma. Konkrétně nepředstavuje ani půl procenta. O reálnosti skutečných úspor, vytvořených sloučením ministerstev, může vypovídat i jedno ze zdůvodnění, kterým byla nemožnost šetření v materiálu pro NERV doplněna. Tvrdí se v něm, že převedením agendy jinam se sice uspoří zaměstnanci a tím i peníze, agenda však nezanikne a její přechod na jiný úřad musí být doplněn i odpovídajícím balíkem peněz. Zkrátka v jedné instituci se formálně výdaje sníží, ve druhé pak minimálně stejným způsobem vzrostou. V lepším případě tak, jak se říká, nula od nuly pojde.