Co by mohlo tuzemskému hospodářství výrazně pomoci, v tom se Klaus se Zemanem liší. Prvně jmenovaný vidí naději v posílení vývozu především mimo Evropskou unii. Václav Klaus může svůj názor opírat o čísla dokazující pokles vývozu do zemí jako je Německo, nebo Rakousko, ale i Slovensko. Vzhledem k přetrvávajícím ekonomickým problémům v eurozóně to není překvapivé zjištění. Hledat uplatnění na rychle se rozvíjejících trzích například v Indii, nebo v Brazílii, by bylo žádoucí. České firmy se však musí prosadit v tvrdé konkurenci, protože podobný nápad mají v dalších zemích.  

 

Miloš Zeman by se naopak spoléhal na státní investice. Jejich výše by podle něj měla být dokonce ošetřena zvláštním limitem. Ten by se podle prezidenta musel zvyšovat. Vynakládání takovýchto financí by podle něj mělo koordinovat ministerstvo veřejných prací. V něj by se mělo proměnit v současné době existující ministerstvo pro místní rozvoj.  

 

Prosadit Zemanův návrh v praxi tak, aby byl skutečným přínosem pro ekonomický růst, je méně pravděpodobné, než že se Česká republika stane dominantním exportérem do Indie. Pravda je, že úsporná opatření Nečasovy vlády se většinou promítají ve škrtání investic. Alespoň pokud se podíváte do rozpočtových kapitol jednotlivých ministerstev, zjistíte, že na rozdíl od investičních výdajů se příliš nesnižují provozní náklady.  

 

Zároveň je sporné, zda by měl nějaký zákon nařizovat, kolik financí z veřejných rozpočtů by se mělo povinně investovat. Jednak by na to nemusely být peníze. Odečteme-li tzv. dluhovou službu, potom většinu výdajů tvoří ty ze zákona dané. Pokud by se neměl zvětšovat deficit veřejných financí a zároveň růst investiční výdaje, potom by se musely snížit výdaje mandatorní. V neposlední řadě více peněz na investice ještě zdaleka nezaručuje jejich smysluplné vynaložení.  

 

V pomyslném duelu prezidentů tak lepší recept na ekonomické oživení nabídl Václav Klaus.