Idealismus nechápe ideu přímo jako „stavební kámen světa“, ale klade důraz na ideu jako princip, dávající jedincům a jevům smysl a směr. Jde o určitý hodnotový kompas. Zásady, pevné osobní postoje a principy jsou důležitější, než okamžitý profit bez zábran. Idealisté tedy většinou nejsou iracionálními, naivními snílky, kteří se pohybují mimo realitu.

Mnozí z nich si uvědomují obecné i vlastní limity, ale i své nedostatky, omyly a chyby, aniž by opouštěli svůj vytýčený půdorys. Zpravidla nepodepisují těm různým Mefistům faustovské směnky. Naproti tomu se pragmatismus odmítá zabývat otázkami smyslu podstaty věcí a důraz klade na výsledky, fakta a efekty, které z věcí vyplývají. Hlavním kritériem „pravdy“ čirých pragmatiků je užitečnost a úspěšnost. Metody prosazování této „pravdy“ bývají nezřídka i dosti bezohledné. Touha po dominanci a prosazování své vůle potlačuje diskusi s oponenty.

Pragmatický přístup bývá obhajován i jistou strategickou úvahou. Pragmatik vůdce se může v rámci svého plánu prezentovat jako bojovník proti zlu, proti korupci, jako zachránce, hájící zájmy všech apod. Ale jen do chvíle, než získá očekávané pozice, vliv a moc.

Jan Zábrana říkal loajálním, řadovým a přizpůsobivým pragmatikům „praktici života“. Oni se nepřidávají na stranu vítěze z přesvědčení, nýbrž výlučné kvůli očekávání výhod, tedy hmatatelných efektů pro sebe sama. Stávají se vykonavateli vůle náčelníků pragmatických projektů. Vše je podřízeno byznysu. Stát je firma, opírající se o podporu praktiků života. Minulost obtěžuje a překáží. Politika jako produkce důkladné celospolečenské diskuse také obtěžuje a překáží.