Nechci srovnávat hrůzy vyvlastňování padesátých let s dneškem, ale v principu jde v obou případech o násilný akt, kdy se zájem anonymní masy nadřazuje zajmům zcela konkrétních lidí.

Demokratický stát zde žije v napětí: na jedné straně stojí na principu ochrany soukromého vlastnictví, práv jednotlivce - a současně, řečí vyvlastňovacích paragrafů, stojí proti nim, nad nimi. Tudíž si člověk nemůže být nikdy jistý, že se nestane obětí „veřejného zájmu,“ který ho pozře, onoho organizovaného násilí, jak stát definoval Karel Marx.

Toto napětí musí řešit politici na všech úrovních. Mají být věrni státu ve smyslu idejí, na kterých stojí, nebo státu v marxistickém smyslu organizovaného násilí?

Mluvím o tom proto, že prezident Václav Klaus si definitivně vybral to druhé. Vetoval horní zákon, který princip vyvlastnění rušil a zajišťoval tak obyvatelům severočeských měst, že jim už nikdo nikdy v budoucnu nebude moci přijet s buldozerem před dům a říci – jménem veřejného zájmu, vypadněte, protože my to tady teď zbouráme a za měsíc už bude na vašem pozemku pochodovat uhelné velkorypadlo.

Abych ale nebyl tak příkrý. Klausovi se dá rozumět v té části argumentace, že "nerostné bohatství patří státu a stát se ho nesmí vzdávat". Dalo by se dokonce přitakat. Jenže to bychom museli připustit, že náš současný stát zastává pozici veřejného zájmu.