Naše ekonomika tak postupně – a zatím tedy hezky měkce – „dosedá“ na svůj potenciál.[1] Trh práce je přes určité známky polevování nadále charakterizován zvýšeným napětím pramenícím z nedostatku pracovní síly. Rekordně nízká nezaměstnanost spolu s historicky nejvyšší zaměstnaností udržují mzdový růst na vysokých hodnotách. K tomu přispívá též série zvyšování minimální mzdy, nárůst platů ve veřejné sféře a výplata mimořádných odměn za dobré plnění výkonnostních ukazatelů v podnikové sféře. Rozpočty domácností vedle toho profitují i z růstu důchodů a sociálních dávek.

Vedle spotřeby letos vláda (s využitím evropských fondů) podporuje i investiční aktivitu. V ní ovšem v posledních letech hrál prim soukromý podnikový sektor. Ten investicemi do nových zařízení a technologií reagoval na přetíženost stávajících výrobních kapacit a čím dál tím vzácnější a zdražující pracovní sílu. Zpomalení zahraniční poptávky však již vyslalo české podnikové sféře jasný signál, že žádný strom neroste do nebe, tedy alespoň pokud jde o vývozy a s nimi úzce provázané investice.

Naproti tomu domácí cenový vývoj v posledních čtvrtletích nenechává nikoho na pochybách, že vztah mezi mírou inflace na straně jedné a situací v reálné ekonomice a na trhu práce na straně druhé v české ekonomice stále skutečně funguje.[2] Jádrová inflace se přes mírné zvolnění stále nachází na vysokých hodnotách a má lví podíl na tom, že se i celková inflace usadila v horní polovině tolerančního pásma cíle naší centrální banky.[3] V tom jí zdatně sekunduje letošní výrazné zdražení služeb v oblasti bydlení a raketový růst cen některých druhů potravin, zejména rostlinného původu, vlivem loňského sucha a neúrody. Tolik tedy, pokud jde o poměrně jasný obrázek o naší současné situaci.

Pohled do budoucna je naproti tomu mnohem více zamlžený. Ve druhém čtvrtletí německá ekonomika (tedy náš hlavní obchodní partner) stagnovala a za celý letošní rok dosáhne jen velmi hubeného růstu. Dle současných výhledů renomovaných zahraničních institucí však mělo být toto zakolísání jen dočasné a v dalších dvou letech by měl hospodářský růst v zemích platících eurem zrychlit do blízkosti rovnovážných hodnot. Rizika tohoto výhledu jsou však vychýlena výrazně směrem dolů a pramení především z hrozby déletrvajícího utlumeného vývoje v německém průmyslu. Ten je velmi citlivý na aktuálně zvýšené globální nejistoty a hrozící pokles světového obchodu. V tom se mu český průmyslový sektor – z důvodu vysoké obchodní a vlastnické provázanosti mezi námi a naším západním sousedem – velmi podobá.

Nicméně přes všechna rizika obchodních válek a divokého brexitu zatím základním scénářem pro evropskou ekonomiku zůstává opětovné oživení hospodářského růstu v příštích dvou letech. Naplní-li se tento výhled, není důvod, aby k mírnému urychlení růstu nedošlo také u tuzemského HDP. Výše nastíněná aktuální domácí situace totiž hovoří jednoznačně ve prospěch pokračování solidního ekonomického růstu taženého i nadále domácí poptávkou. A to i přes to, že v příštích dvou letech už vláda nebude tolik šlapat na plyn domácí ekonomiky. Zato by měl v příštím roce odeznít záporný příspěvek čistého vývozu k růstu HDP, a to právě vlivem zvýšené poptávky po českém exportu z eurozóny. To by mělo opětovně „nakopnout“ podnikové investice. Dynamika mezd se přitom bude ke své dlouhodobě rovnovážné úrovni[4] snižovat jen zvolna, což je příslibem, že si domácnosti uchovají svůj zvýšený nákupní apetit i nadále. Z trhu práce, vzhledem k jeho vyčerpanosti a očekávanému růstu ekonomiky poblíž potenciálu, již žádné další významné impulsy do ekonomiky očekávat nelze.