Sucho mělo velmi negativní dopad na sklizeň obilí, jako z hlediska množství, tak i z hlediska kvality a samozřejmě také negativně ovlivní podzimní plodiny. A nemluvě o velkém množství kolapsů lidí z horka, které v rozhlasu každodenně hlásí.

A právě během jedné z vln těchto obrovských veder se v médiích objevila zpráva, že 2. srpna jsme vyčerpali ekologický limit naší planety na rok 2017 a od tohoto dne začínáme žít na takzvaný enviromentální dluh. To znamená, že spotřebováváme více přírodních zdrojů, než biosféra může nahradit jeden rok.

Tento průlom nastává každým rokem o několik dnů dřív, co naznačuje, že naše "potřeby" se neustále zvyšují. A i když ekosystémy jsou v podstatě velmi odolné, pokud se dostanou za určitý "bod zlomu", mohou se zhroutit a přestat fungovat. A my se k tomuto bodu naším bezohledným jednáním každým rokem více a více přibližujeme.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je však velmi důležité pochopit jejich vzájemné, hluboké propojení. Propojení mezi extrémními vedry na jedné straně a stále se zvyšujícím, enviromentálním dluhem na druhé straně, protože právě prostřednictvím veder, sucha a jiných přírodních anomálií začínáme být stále intenzivněji konfrontováni s nezvratnými splátkami našeho dluhu vůči ekologickým zdrojům planety Zem. Je to prostě nezbytná daň za její bezohledné drancování. A pokud se nevzpamatujeme a nezastavíme, ani příroda se nezastaví ve svém hromadění stále větších,  extrémních klimatických  jevů.

Nejdůležitější otázkou tedy je, zda jsme schopni v této souvislosti vyvodit sami vůči sobě nějaké konkrétní důsledky? Zda jsme ve svém životě ochotni něco změnit? Zda jsme ochotni přehodnotit hierarchii svých hodnot a svůj způsob života tak, abychom našim vlastním dílem přispěli ke zlepšení celkové situace? Zda jsme ochotni omezit naše potřeby natolik, že se stanou environmentálně přijatelnými?