Na tyto lidi hledí běžné obyvatelstvo do určité míry jako na výjimečné. A oni to cítí, vnímají a jsou si toho vědomi. A vědomí vlastní výjimečnosti, podporováno obdivem v nich vzbuzuje domýšlivost.

Obzvláště vypouklé je to u herců. Je totiž relativně málo herců, kteří se na základě svých kvalit často objevují na plátnech kin, na televizních obrazovkách a následně také na stránkách mnoha časopisů. Často také poskytují různá interview, v nichž se kromě oblasti herectví  vyjadřují i ke společenským a politickým otázkám. Tak vzniká dojem, že spolu se svým talentem získali zároveň i životní moudrost, která jim dává právo usměrňovat, poučovat a vést jiných.

A oni sami tomu ve své domýšlivosti někdy uvěří až natolik, že vedou občanské protesty a revoluce, jdou do politiky a stávají se různými poradci, ministry, nebo dokonce prezidenty. Nechápou totiž, že lidé je volí ne kvůli jejich moudrosti, ale především kvůli tomu, že jsou mediálně známí.

Tito talentovaní lidé, ale zároveň také nejširší masy obyvatelstva, považující jich za výjimečných by měli vědět, že talent v nějaké oblasti a pravá životní moudrost jsou dvě naprosto rozdílné věci. A že pokud je někdo, třeba v konkrétním případě herec, obdarován jedním způsobem, zpravidla už nebývá obdarován druhým způsobem. To je v současnosti zvlášť patrné chronicky protinárodním postojem mnoha příslušníků herecké profese.

A proto je v současnosti realita taková, že mnozí obyčejní a prostí lidé mají k pravé moudrosti mnohem blíže než ti, kteří chrlí své moudrosti v televizních a rozhlasových pořadech, nebo na stránkách různých časopisů. Celé je to jen opět potvrzením nadčasových slov, že první budou posledními a poslední první.