V současnosti se cena másla v obchodních řetězcích pohybuje v průměru kolem 59,90 Kč za čtvrtku másla a někde ji prodávají i za vyšší ceny a někteří obchodníci předpovídají ještě další zvyšování jeho ceny, takže kolem Vánoc by se cena čtvrtky másla mohla přiblížit 100 Kč. Údajně na našem vnitřním trhu chybí cca 62 000 tun másla!
Podle prezidenta Potravinářské komory České republiky Miroslava Tomana byla výrobní cena čtvrtky másla v lednu tohoto roku ještě na 29,36 Kč a prodejní cena másla stoupla od začátku roku o více jak 20%. Přitom maloobchodní cena másla stoupla v České republice během roku více jak o 50%!
Jak je to možné? Údajně je v Evropě nedostatek smetany pro výrobu másla, v jednotlivých státech stoupá jeho spotřeba a mnohdy je preferován jeho vývoz do Asie, zejména do Číny a Japonska, kde se dá na másle výrazně vydělat. Dnes se na pultech našich prodejen objevuje máslo z Polska či z Belgie, která se tak zbavuje prošlých strategických zásob másla, aby je mohla doplnit čerstvými výrobky. Přitom polské máslo od firmy MILKPOL spol. s. r. o. obsahuje pouze 10 % tuku a nemůže soutěžit s másly vyrobenými domácími mlékárnami, kde vyrobená másla obsahují tuky v rozmezí 69 – 78 %.
Za první republiky byla pro obchodníky stanovena marže ve výši 20% a dnes v mnoha případech, v současnosti, zejména u másla a mléčných a zemědělských výrobků, mnohdy překřačuje 40 – 50 %!!Takže distributoři a obchodní řetězce si na úkor zemědělců "mastí kapsy", což je nemorálné. Následně získané zisky jsou pak odváděny mimo Českou republiku, místo aby byly investovány na našem území.
V minulých dnech v mnoha prodejnách visela oznámení, že z technických důvodů máslo není, a když je dovezli, tak v řadě míst bylo možno vidět fronty lidí, kteří čekali, aby si je mohli koupit. Jaký je tedy pravý důvod nedostatku másla?
Ještě v roce 1989 bylo Československo soběstačné ve výrobě potravin a vyváželi jsme hlavně cukr, sladovnický ječmen a chmel a dováželo se převážně jen tropické ovoce – banány, pomeranče, mandarinky, citrony, datle apod. Dnes tisíce kamiónů k nám vozí potraviny včetně zeleniny a ovoce přes celou Evropu a naše zemědělství bylo nařízeními Evropské komise v mnoha případech direktivně utlumeno!
V roce 1990 mělo Československo ustájeno cca 1, 3 milionu krav a dnes jich máme pouze 370 000 kusů. Podobné je to i u prasnic, kterých jsme v roce 1990 chovali 315 000 a dnes máme ustájeno pouze 100 000 kusů. Oproti Rakousku či Německu máme ustájeno jen polovinu skotu na 100 hektarů co oni. Brambor produkujeme oproti minulosti 4x méně a proto je dovážíme z Polska či z Francie. Totéž platí pro ovoce a zeleninu, kde je propad oproti devadesátým létům téměř 50 %. Zato ve výrobě řepky je několikanásobný nárůst, protože její produkce se vyplácí.
Důsledkem výše uvedeného je skutečnost, že v zemědělství schází chlévská mrva a polím tím pádem schází humus, který je základem zadržování vody v půdě a předpokladem pro dobré výnosy pěstovaných plodin. Prázdné kravíny a vepříny na našem venkově jsou jen důsledkem špatné zemědělské politiky minulých vlád. Chovatelé a pěstitelé v západních zemích Evropy jsou zvýhodňováni oproti našim zemědělcům dotační politikou svých vlád, takže mohou vyvážet své produkty za nízké a bezkonkurenční ceny a naši zemědělci s nimi nemohou soutěžit, neboť jejich výroba je drahá.
Západoevropské země pomocí svých obchodních řetězců k nám dovažejí své zemědělské přebytky a jejich snahou je utlumit naši zemědělskou výrobu, aby jim nekonkurovala, což se jim zatím dařilo. Důsledkem je, že jsme ve výrobě potravin nesoběstační a stáváme se závislými na jejich dovozu ze západní Evropy, což musíme draze platit. A to by se mělo urychleně změnit, neboť ze strategického hlediska je velmi důležité být ve výrobě a spotřebě potravin nezávislým státem na jejich dovozu.
Vláda by měla důsledněji hájit zemědělský půdní fond před výstavbou velkoskladů, které jsou stavěny právě na zemědělské půdě, která je dědictvím po předcích a měla by být státem chráněna. K čemu nám budou tisíce hektarů zemědělské půdy, když zmizí pod betonovými plochami. Na nich už nikdy obilí nevyroste.
Stejné je to i s pitnou vodou, která je již dnes strategickou surovinou a zasluhuje si stejnou ochranu jako zemědělský půdní fond. Pronajaté vodárny by se měly vrátit do správy měst a obcí a zisky z nich by měly jít do místní infrastruktury a oprav zastaralých vodovodních řádů a nikoliv jako dividendy na účty spekulantů v zahraničí.
Po celá staletí se vedly války a všichni nájezdníci vždy usilovali o zisk území a vody, která by je uživila, kde by byl dostatek prostoru pro jejich potomky. Z toho důvodu by vláda zákonem měla zakázat prodej půdy v České republice do zahraničních rukou. Bezpečná budoucnost našich dětí a našich vnuků musí mít přednost před tolerancí a vstřícností vůči ilegálním migrantům a před zisky nadnárodních monopolů. Nastal čas bránit jejich budoucnost.
Petr Michek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
