Vojáci byli vystaveni tlaku agresorů, jejich akceschopnost byla znemožněna rozkazy našeho ministerstva a generálního štábu, nařizujících za žádnou cenu nevyvolat konflikt. A samozřejmě na naší straně působili od prvních okamžiků ti, kteří věděli, co přijde - a dost možná se na tom i aktivně podíleli. Jinak třeba hladké převzetí pražského letiště nevysvětlíte.

A přesto se v těchto vypjatých a nebezpečných okamžicích našli jednotlivci, kteří dokázali rozhodně a důstojně projevit své smýšlení a dát okupantům tvrdě najevo i s vědomím toho, že může následovat tvrdé násilí i smrt. Nejsem historik ani statistik, z dostupných pramenů vyvozuji, že z celkového počtu vojáků z povolání pak komunisté „z politických důvodů“ vyrazili z armády více než 17 500 osob (viz paměti gen.Procházky), tj nejméně  8 - 12 %. A byli to v naprosté většině lidé s vyšším vzděláním, odborníci a ne žádní troubové podle pánů Švandrlíka či Škvoreckého. Byli to piloti, lékaři, strojaři, spojaři, elektronici, rakeťáci a další. A tihle lidé nejenže došli k poznání, jak se má v dané situaci chovat slušný člověk a vlastenec, oni tak i učinili. A dobře věděli, co to jim a jejich nejbližším přinese. Jeden z bývalých předsedů ODS napsal jakýsi spisek pod názvem „Jen se neposrat“. On o tom hrdinně vypráví v době hlubokého míru, oni se tak zachovali pod bodáky.

Psal jsem o tom tenkrát proto, že se pak měl projednávat zákon o odškodnění těchto lidí a protože jsem našim poslancům prozřetelně nevěřil. A měl jsem pravdu, k zamítnutí sice došlo o dost později, ale došlo. To není až tak překvapivé jako argumenty některých poslanců. Největší perla úžasného kalibru zazněla z krajní levice - dobře poslouchejte: „Ano, ale nejdřív se musí odškodnit i ti, kteří doplatili na režim po roce 89“. Tomu Jára Cimrman říkal „šrapnel“.