Když srovnáváme nějaké činnosti, pak je obvykle i hodnotíme a volíme mezi nimi. Pan Schneider ve svém článku srovnává hasiče a vojáky. Aby svým úvahám dodal patřičné údernosti, učinil základním měřítkem smrt. Smrt vojáků v Afghánistánu a smrt hasiče u obce Libivá. Hledá zde rozdíly, které podle mne neexistují. Všichni zemřeli při plnění svých povinností. Všichni si dobrovolně zvolili povolání, která ze své podstaty vyžadují vysokou profesionalitu, tvrdou práci v nebezpečném prostředí, tuhou disciplínu i bleskové samostatné rozhodování a především představují vysoké riziko újmy na zdraví i smrti. Všem jim patří naše hluboká úcta, všem jim patří náš vděk. A v případech, které „použil“ pan Schneider, patří zemřelým také poslední rozloučení, takové, jaké je v těchto sborech zvykem a dodávám, že dobrým zvykem. Nazvat projevy úcty, kterou armáda svým lidem projevila (podotýkám, že v souladu s přáním pozůstalých) spektakulárními se mi jeví přinejmenším zcestné. A vzít si smrt těchto čtyř hrdinů za východisko k úvahám o zbytečnosti obrany vlasti a nesmyslnosti spojeneckých závazků, to mi připadá poměrně dost nechutné.

Pan Schneider rozděluje typy společností podle tezí Ericha Fromma na biofilní a nekrofilní. Fromm, jako typický myslitel vycházející z marxismu, což determinuje racionalitu této úvahy, tvrdí, že nekrofilní (a tedy podle p. Schneidera ta naše) společnost hledá a nalézá stále nové nepřátele. K tomu přidává nářek paní Scilly Elworthyové, která tvrdí, že je obscénní, kolik utrácíme za zbraně. Za toto tvrzení byla dokonce nominována na Nobelovu cenu míru (zařadila by se tak důstojně po bok Jásira Arafata). Možná měli její tezi znát občané Guerniky nebo Coventry, a kdyby se tím řídil W. Churchill, asi by mapa Evropy vypadala trošku jinak.