Kmenový autor nakladatelství Paseka, kde vyšly všechny jeho knihy vyjma prvotiny, tak následoval s dvouletým odstupem svého blízkého přítele Ladislava Horáčka, jenž Paseku coby jedno z prvních soukromých nakladatelství po Listopadu 1989 založil a kterému vděčíme za to, že se Šabach odhodlal vydat na dráhu profesionálního spisovatele – jak o tom vypráví ve svém knižním rozhovoru s Petrem Placákem, nazvaném Přece tady nebudeme sedět na sucho (Paseka, 2014): „Šabach si dělal starosti, že bude muset jít někam do práce, pak na mě tak kouk a povídá: ‚Hele, vole, uživíš mě?' Já mu odpověděl, když bude psát, že ho uživím. A on na to: ‚Tak já budu psát.' (...) Už je to skoro dvacet let. A on mě živí taky – je to vzájemný." Když v roce 2016 přebírala Anna Horáčková Šabachovým jménem Cenu Karla Čapka, udělenou autorovi Českým centrem Mezinárodního PEN klubu, děkoval spisovatel v zaslaném videu nejen organizátorům ceny, ale také jejímu zesnulému otci.

Syn vojáka z povolání vystudoval po absolvování střední knihovnické školy dálkově teorii kultury na FF UK a poté vystřídal dlouhou řadu zaměstnání, v letech 1987–2001 pracoval jako odborný referent v Galerii hl. m. Prahy a organizoval programy v Domě U Kamenného zvonu. Od roku 2001 byl na volné noze, řadu let vyučoval tvůrčí psaní na již zaniklé Literární akademii v Praze. První povídky publikoval časopisecky již od roku 1975, posléze však začal dávat přednost delšímu prozaickému útvaru – novele. Knižně debutoval v roce 1986 povídkovým souborem Jak potopit Austrálii, vydaným ještě v Československém spisovateli, a v 90. letech se natrvalo zařadil mezi nejúspěšnější tuzemské spisovatele, a to i zásluhou divácky úspěšných snímků natočených režisérem Janem Hřebejkem a scenáristou Petrem Jarchovským na motivy jeho próz (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, U mě dobrý). Velký čtenářský ohlas vyvolaly zejména Šabachovy knihy Hovno hoří (1994), Babičky (1998), Opilé banány (2001) nebo Občanský průkaz (2006, v roce 2010 zfilmovaný režisérem Ondřejem Trojanem). Ani na krátkou prózu však nikdy zcela nezanevřel, ostatně i řada jeho delších textů je podávána formou sledu epizodických příběhů majících blízko k anekdotě nebo (hospodské) historce, a Šabachovy povídky se pravidelně objevovaly v tematických sbornících vydávaných nakladatelstvím Listen.