21. srpen 1968 byl tragédií, s jejímiž následky se Češi, Moravané ani Slováci, nevyrovnali dosud. Pro Vestu bylo už od dětství synonymem vstupu okupantů na území Československa jméno velkého malého muže Karla Kryla. Básníka, jehož hlas pravidelně k tomuto datu zazníval z vln rádia Svobodná Evropa.

Jak Vesta ke Krylovi přišla je dodnes zahaleno tajemstvím, protože u Vestů doma Svobodná Evropa oblíbena zrovna nebyla. Zato knihovnička se pyšnila Kapitálem či Rudou září nad Kladnem.

Stejně tak záhadou zůstává, proč se Vesta už v raném věku, tak názorově vyhranila, přestože rodinou k tomu vedena nebyla. Jistým vysvětlením budiž skutečnost, že už ve školních lavicích Vesta tíhla k hudbě na tu dobu velmi nekonformní. Starší přátelé muzikanti, dlouhé vlasy, odpor k oficiálním standardům, davům, obecné „pravdě“, establishmentu a podobně, spolu s oblibou zakázané hudby a literatury, to vše vykonalo své.

Vesta se s deklarací odporu pouze ve vnějších znacích nespokojila a začala zkoumat, o co tu jde. Její „světový názor“ rychle krystalizoval a nově nabyté vědomosti posouvaly ono pátrání po příčinách a následcích dál a dál.

Střední škola a hlavně pak příchod do Prahy na ČVUT v roce 1987 poznamenaly Vestu zcela zásadně. Tady se sice taky dost žvanilo, rozhodně ale ne tak, jako v regionu. Vesta tak nějak samopohybem rychle pronikla mezi lidi, které dříve poslouchala v lepším případě na deskách, běžně ale spíše na samizdatových nahrávkách, četla jejich zakázané texty. Poslouchala jejich názory, konfrontovala, ale jako již tradičně šla vlastní cestou. Nenadchl ji disent a jeho někdy až neuvěřitelná jednoduchost na straně jedné, ani „intelektuální“ exhibice na straně druhé, nadchla ji názorová rozmanitost a, jak naivně věřila, touha po poctivosti a spravedlnosti. Vrcholem toho všeho byla takzvaná Sametová revoluce, podezřelá už svým názvem. O jiné, než radikální revoluci, totiž Vesta ještě neslyšela.