Pro někoho to znamená, že není v kriminále. Nebo že není ženatý. V lexikonech najdeme vysvětlení jako nezávislost, samostatnost, možnost sebeurčení. Ano, ale to není všechno. Osvědčilo se mi převzít následující rozlišení: je svoboda od něčeho a je svoboda k něčemu. Jiná je svoboda od vnějškových omezení a jiná je svoboda rozvíjet vlastní niterné možnosti, vlastní potenciality, např. rozumět. Příklady: chtěli byste se někam dostat, ale nemůžete, před vámi jsou dráty; chtěli byste něco říci, ale máte důvodně strach.  

Chybí vám svoboda od.  Avšak: slyšíte (o pravdě, o morálce, demokracii, o občanské společnosti a lidské důstojnosti) a nerozumíte. Protože jste nepotkali nikoho, kdo by probudil vaši zvídavost, tázavost. Možná, že nikdo takový neexistoval. Chybí vám svoboda k. – Obě svobody spolu souvisejí, protože omezením zvenčí může zakrnět niterná možnost. Ale nemusí. Proto je to rozlišení užitečné.  

Na tomto místě si dovolím dvě poznámky pod čarou. Existují některá vžitá klišé. Často slýchám slovo „seberealizace“. Snad se tím míní svoboda k něčemu. Ale je to matoucí, pokud si neujasníme, co je „sebe“ a co je „realizace“. Může to totiž znamenat uspokojování vlastních přání. Ale svoboda není totéž co svévole. – Taky se říká, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. To je sice pravda, ale toto teritoriální pojetí svobody platí jen v určitých situacích. Nejlépe v zahrádkářské kolonii. Kde ale končí třeba svoboda otce a začíná svoboda syna a naopak?  

Za obou totalitních režimů nám chyběla především svoboda od. Od drátů, od strachu, nejprve z gestapa, pak z kádrováků a estébáků. V mnohých proto zakrněla i svoboda k.  Ne u všech. Disent v širším smyslu si ji zachoval. Tím disentem míním nejen okruh kolem Charty 77, ale i underground, podzemní církev, ekologické hnutí a další iniciativy, na které jsme zapomněli. Mnozí si ji uchovali v komolé podobě svobody konzumovat. Stává se, že když někdo žehrá na minulý režim, uvádí, že nebyly banány, svíčková, toaletní papír a možnost vycestovat na Západ.  

To jsou prkotiny. Nebyly banány, ale byly jabka a hrušky. Byl i jiný papír než toaletní. Smělo se cestovat po vlastech československých. A když někdo přece jen vyjel na Západ, byl často fascinován zase jen tamějšími konzumními možnostmi. I dnes se obtížně vysvětluje, že bývalý režim byl dusnem, v němž se křivily charaktery. I dnes nebývá jasné, co je to charakter. Protože chybí zážitek svobody jeho tvorby. Tedy svobody k.  

Protestující studenti se obávají o akademické svobody. Chtějí, aby vysoké školy byly prostředím právě svobody k. Prostředím, které umožňuje dovídat se, přemýšlet, diskutovat, oponovat, dobírat se po svém dostupné pravdy. Také – a to bych rád zdůraznil – které jim bude k tomu skýtat podněty, čili inspirovat.  

Bude-li vysoká škola ekonomickým subjektem, podnikem, řízeným zvenčí lidmi tzv. manažerského typu, stane se akademická svoboda čímsi irelevantním. – Můžeme si zajisté položit nepříjemnou otázku, zda se ty dnešní vysoké školy něčím takovým už nestávají. Zda nabízejí vzdělání, anebo instruktáž pro příští experty. Odpověď i na tuto otázku je třeba hledat. I její naléhavost protestující studenti cítí. Zatím jsou v menšině, neboť naše současná společnost, veřejné mínění, politici, média, si vzdělanosti příliš necení. – Je příznačné, že prezident republiky studentskou akci odsoudil. Přitom by mohlo jít o blýskání na časy.

Vyšlo na rozhlas.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.