Kdekdo jim vytýká, že odmítají řádný výsledek řádných voleb, čili demokracii. Ale v demokracii lze protestovat i proti řádným volebním výsledkům, děje-li se tak v mezích zákona, což je tento případ. Připomeňme, že demokratické volby nejednou umožnily nástup diktatury, a to i v Evropě, i když tato možnost nám zatím nehrozí.
Situace v Jihočeském kraji má v sobě jisté napětí, nebo aspoň jistý paradox: středoškolští studenti se tu ujímají závažného problému, jehož závažnost naše většinová veřejnost nevzala na vědomí. Není snad problémem, že v naší zemi existoval po několik desetiletí režim, který začal tvrdým terorem a likvidací celých sociálních skupin, popravami a inscenovanými soudy nastolil vládu strachu, která deformovala vědomí dvou nebo spíše tří generací? Není snad problémem, že po 20 letech, když nastala naděje na větší míru svobody, přijely sovětské tanky a ve jménu téhož režimu zavedly poměry, které vedly k téměř všeobecné otupělosti a zlhostejnění? A není zvláštní, že dnes se k této významné kapitole naší historie většina nechce vracet?
Bylo by asi naivní očekávat, že se většina národa oddá kritickému zpytování svých nedávných dějin a učiní z toho aktuální politikum. Něčeho takového se zpravidla ujímají jen menšiny, jejichž hlas často zaniká pod vlivem pozdějších událostí. Což je (obávám se) i náš případ. Zklamání polistopadovými poměry, nekompetencí našich politických elit, mírou obecné demoralizace a koneckonců i obavy z budoucnosti jen málokoho povzbudí k tomu, aby vyvodil poučení z minulosti, která tomu předcházela.
Přesto znám případ, kdy tomu bylo jinak. Míním tím způsob, jakým se Německo vypořádalo s nacismem. Vlastně jen ta větší a svobodnější část Německa. Pravda, okolnosti tam tomu byly více nakloněny. Kdo byl jen trochu soudný, nemohl nad zhoubou nacismu zavírat oči. Země se hospodářsky vzpamatovala (též díky Marshallovu plánu). Ale i tam začala s důsledným zpytováním až generace těch, kdo se narodili až po válce. Byli to mladí lidé, kteří se začali ptát rodičů, proč něco takového předtím připustili.
Že by se podobného úkolu ujali jihočeští gymnazisté? Nevím, co všechno o zdejším komunistickém režimu vědí. Kdekdo jim hází klacky pod nohy. Četl jsem např. v deníku Právo od našeho významného politologa, že se pustili do boje, který patří minulosti. Jistě, boj s komunistickým režimem patří minulosti. To ale nemusí platit o boji s lhostejností vůči ní. S jejím přehlížením.
Také nevím, jak dlouho dokáží vydržet. Jsou příliš mladí, čeká je maturita atd. Jejich protesty jsou naší ofenzivně naladěné a úspěšné levicové koalici trnem v oku. Nezdá se, že by si jich povšimla naše nepříliš úspěšná pravice, která má problémy sama se sebou. Mimochodem: je zvláštní, že levicové krajské koalice jsou ochotny svěřovat komunistickým partnerům právě školství. Snad proto, že jde o resort, z něhož nelze příliš zbohatnout? Anebo (což je pravděpodobnější) je to projev fatálního nezájmu naší politické elity, levé i pravé, o osud mladé generace?
Ať už dovedou jihočeští studenti svou při kamkoli, vytvořili situaci, která nám mj. umožňuje lépe sledovat, jak se bude vyvíjet politické spojenectví ČSSD a KSČM, jejich případné sbližování či naopak nesbližování. A také, jak se projeví sama KSČM, o níž – upřímně řečeno – toho víme pořád málo.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
