Asi moc ne, jinak by nedošlo k prvnímu velkému překvapení, že se totiž mezi dvěma finalisty ocitne Karel Schwarzenberg. Teprve dodatečně a s pomocí hypotetických dohadů politologů a sociologů se můžeme domýšlet, proč jsme do druhého kola vyslali právě tyhle dva, „důchodce z Vysočiny“ a – knížete.
Kromě tohoto překvapení zažíváme ještě některá další. Zatím méně nápadná, ale jejich význam vyvstane později, možná už zanedlouho. Snad bychom si měli všimnout, že první kolo naší první všelidové volby hlavy státu proběhlo spořádaněji (troufám si říci „elegantněji“) než všechny naše polistopadové prezidentské volby, které jsme tehdy ještě museli svěřit politickým profesionálům. A to jak ty „havlovské“, tak potom i ty „klausovské“. A to přes důrazná varování kompetentních arbitrů, kteří i mě dokázali přesvědčit, že svěřit volbu prezidenta republiky rovnou občanům znamená značné riziko. Jak vidno, prognózování v politice je věc ošemetná. Ale neměl bych chválit dne před večerem, čeká nás přece ještě druhé kolo.
Také si všímám, jak dopadli „oficiální“ kandidáti našich dvou voličsky nejsilnějších politických stran. Nezdar Přemysla Sobotky, kandidáta ODS, je vcelku srozumitelný, personální nouze jeho strany vlastně také. Proto voliči ODS dali své hlasy knížeti (zajisté nejen oni). Ve složitější situaci je ČSSD. Ta sice nabídla kandidáta, který může být vnímán jako příslib do budoucna, ale srdce jejích voličů jsou zřejmě velmi nejednotná, neboť se nelze vyhnout podezření, že mnozí z nich podpořili Miloše Zemana. Ani v tomto případě zajisté nejen oni, protože voleb se účastnil i významný elektorát komunistů. A my můžeme jen marně hádat, v jakém poměru podpořil jednoho, anebo druhého z uchazečů, kteří se oba deklarovali jako levicoví.
Sociálním demokratům proto nezbylo než rozpačitě doporučit svým voličům, aby v druhém kole podpořili člověka, který sice před mnoha lety vyvedl stranu z bezvýznamnosti, ale pak ji opustil a dlouhý čas soustavně poškozoval. Tuším, že obě strany, ČSSD i ODS, jsou výsledky prvního kola citelně frustrovány, i když každá trochu jiným způsobem. Obě s tím asi budou mít vnitrostranické těžkosti.
Volba srdcem se řídí sympatií. Jak se rodí sympatie, to je složitý psychologický problém. Pokaždé je to trochu jiné. Přesto se pokusím zobecnit. Karel Schwarzenberg sklízí sympatie těch, kdo dovedou ocenit ani ne tak šlechtický původ (tuto diagnózu pokládám za zlomyslnou), ale jeho šarm. Anebo, řečeno po werichovsku, jeho „glanc“. Jeho světovost, která je opakem naší domácí provinčnosti. Také jeho bezelstnost. Všimněte si, že kníže není sebestředný. Jeho příznivcům nevadí jeho „Topka“, ani huhlavá výslovnost, ani občasné pospávání.
Příznivcům Miloše Zemana imponuje jeho verbální obratnost (která může budit zdání kultivovanosti), jeho sebevědomí, jeho „lidovost“. Přesněji řečeno pocit, který dovede Miloš Zeman posilovat, že bude zdatným tribunem lidu.. Nevadí jim, že jeho humor je škodolibý a že on sám chová vůči svým oponentům despekt. V tom se ostatně podobá Václavu Klausovi, i když jeho styl je jiný.
Zda budeme v druhém kole volit rozumem? To nevím. Během předvolební kampaně jsem měl dojem, že voličům – a nejen voličům těch dvou, ale voličům vůbec – chybí představivost. Že jim nedělá starost, do jaké míry hodlá jejich favorit respektovat ústavu této země.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
